Za poslední stranou příběhu: část II.

Druhá část povídky ze světa Odkazu dračích jezdců. Jak dopadne setkání Murtagha a Nasuady tři roky od konce ságy?

Špice stromů se klidně pohupovaly ve větru. Obrovský rudý drak za jejich zády klidně oddychoval. Murtagh si stále hrál s dýkou. Nasuada náhle zatoužila, aby měla taky po ruce něco, co by jí pomohlo překonat narůstající nervozitu.

"Vždycky jsem obdivoval tvoji sílu," řekl Jezdec. "Vedla jsi Vardeny přes všechny překážky, které se vám postavily do cesty, a nikdy jsi ani na moment nezaváhala. Vydržela jsi Galbatorixovo mučení. Vyhrála jsi válku." Mladík skryl tvář v dlaních. "Poslední týdny před bitvou o Urû'baen mám pořád jako v mlze. Teprve když jsme s Trnem odletěli, začalo mi docházet, co se vlastně stalo. Uvědomil jsem si, že se strašně stydím. Za to, co jsem ti udělal, jak jsem selhal. Kolik lidí kvůli mně zemřelo. Nemohl jsem ti přijít znova na oči."

"Slíbil jsi, že se vrátíš," vyčetla mu. "Tam na nádvoří pod palácem, když jsme unikli z Galbatorixovy trůní síně. Pamatuješ? Řekl jsi, že tohle není konec."

"Myslel jsem, žes změnila názor. Předtím jsi byla v Galbatorixově zajetí, potřebovala jsi moji pomoc. Těžko ses mohla svobodně rozhodovat. Myslel jsem, že sis to nechala uležet v hlavě, že ti došlo, jaká je to hloupost. Chtěl jsem ti to usnadnit."

Teď mlčeli oba, pohled zabořený do kolébajících se korun stromů. Dlouho bylo ticho.

"Nečekala jsem, že to bude takové," řekla nakonec Nasuada. "Mír. Vládnutí. Život. Během války jsem se snažila moc nemyslet na to, co bude, jestli vyhrajeme. Ze strachu i z pověrčivosti. Ale občas, těsně před usnutím, jsem si představovala ten úžasný nový svět, který vytvoříme. Ve kterém nikdo nebude mít hlad ani strach, kde bude panovat spravedlnost a všichni si budou rovni. Svět, kde se budou všichni cítit bezpečně. A teď, po třech letech? Každý den jsem na nohou od úsvitu dlouho do noci, stejně jako všichni mí rádci a spojenci po celém Království. Pracujeme do úmoru a ten sen se nám stal spíš posedlostí. A víš co? Je vzdálenější než toho dne, kdy Galbatorix zemřel."

"Jsi na sebe příliš přísná."

"Nesnaž se mi lichotit. Nemluví ze mě zoufalství – tak to opravdu je. Země se ještě nevzpamatovala z války. Města jsou zničená a vylidněná, manufaktury zejí prázdnotou a už dlouho se nám nepodaří zadržovat záplavu levného zboží ze Surdy, které naše řemeslníky zničí docela. Ani venkov nevzkvétá. Po kraji se potulují lapkové a žoldnéřské bandy, které okrádají, drancují a vraždí. Rolníci se v noci stahují za palisády a hradby a málokdo obdělává pole víc, než nutně potřebuje pro vlastní obživu. Obchodníci na cestách jsou přepadáváni a jen zřídka dovezou zboží v pořádku do cíle. Města hladoví, protože na venkově se neurodilo nebo nikdo nechce prodat přebytky. A i kdyby chtěli, který soudný obchodník by dnes vyrazil na cestu a dovezl obilí do města? Na venkově zase chybí nástroje, které by usnadnily orbu, chybí léky, chybí všechno to, co by získali obchodem s městy. A tak jsou města čím dál hubenější a vesnice divočejší. A já nemám nejmenší potuchy, jak to zastavit a začít budovat ten lepší svět, který jsem jim slíbila."

Nasuada věnovala mladíkovi hořký pohled. Neušlo jí, že se nijak nepokoušel její slova vyvracet. Oba věděli příliš dobře, že jsou pravdivá.

"Otázka magie je neřešitelná," pokračovala. "Přemýšlím nad ní každý den, každý den se mi na stůl dostávají problémy, které mají společné jádro: magie dává některým do rukou až příliš velkou moc, ale pokusit se čaroděje omezit je zase prvním krokem ke krutovládě, jako byla ta Galbatorixova. Strávila jsem nad tím problémem tolik času, až mě dohnal na pokraj šílenství. Viděla jsem ho ze všech možných úhlů. A můžu ti s jistotou říct, že na něj neexistuje jasná odpověď. Navždycky budeme žít ve světě, kde jedni vládnou silou, proti níž je ten zbytek téměř bezbranný. A čím dál častěji se bude stávat, že zdivočelí kouzelníci svoji moc zneužijí. Už teď se někteří přidávají k bandám lapků. Plánují na mě atentáty. Čím dál víc kouzelníků se učí propojit magii se zbraněmi vyráběnými v surdských manufakturách. Ta Irwinova oživlá koule toho byla dobrým příkladem. Jsou čím dál chytřejší a schopnější. Jednoho dne se otevřeně vzbouří proti královské moci. A potom? Pokud to já nebo můj nástupce přežijeme, nezbyde než zakročit hrubou silou. A to bude konec legitimity mojí moci, konec víry v to, že Vardenové vládnou z vůle lidu. Nezměnili jsme vůbec nic. Ten velký sen, který jsem měla, byl právě jen to – sen, iluze hloupé holky, která si přála, aby válka skončila a ona se konečně mohla vrátit domů. Teď nás ten sen vede do pekel."

"V posledních dvou letech jsem hodně cestoval, po Království i jinde," řekl Murtagh. "Nebudu ti lhát, ani já si nemyslím, že by situace byla růžová. Když válka skončila, nikdo z nás nejspíš netušil, že bude tak těžké nabrat zase dech a začít budovat něco nového. Ale…" Odmlčel se a ona si všimla, že se usmívá. "Vidím v lidech naději, Nasuado. Pro všechny bylo těžké smířit se s tím, že je Galbatorix pryč. Najednou už jim nikdo neříkal, co mají dělat a jak mají žít – sami se museli naučit najít si cestu. Ale v tom je nejen zodpovědnost, ale taky velká svoboda. Málokdo to řekne nahlas: poměry jsou těžké a když není co jíst, ideály jdou stranou. Ale většina z těch, se kterými jsem mluvil, by se do starých časů vrátit nechtěla. Ať už to dopadne jakkoliv, dala jsi jim svobodu vlastní volby."

"Jenže k čemu to bude, když se nám dřív celý svět rozsype pod rukama? K čemu bude, že dostali možnost svobodně zemřít hlady nebo se svobodně nechat okrást a zavraždit na cestách, které dřív bývaly bezpečné?"

"Ještě nic neskončilo," připomněl jí. "To je ta vtipná věc se soudným dnem. Nikdy nevíš, jestli právě nadešel, nebo je to jenom další bouřka, která se přežene. A oba dobře víme, že nemá smysl vzdávat věci předčasně." Povzbudivě se usmál. "Dobře to dopadne."

Trn se za jejich zády zavrtěl a ze spánku cuknul ocasem. Jen tak tak mu stačili uhnout.

"Zatracený pacholek," zabrblal Murtagh, bylo však jasné, že se zlobí jen naoko. Nasuada se neubránila smíchu. Možná za to mohlo nahromaděné napětí, které si teď hledalo cestu ven, možná se jen zoufale potřebovala zase smát. Nedokázala však přestat a Murtagh se k ní vzápětí přidal. Když se dračí ocas uklidnil a oni se konečně mohli zase posadit, předchozí napětí už bylo docela pryč.

"Postavil jsem hrad," řekl Murtagh do ticha. "Opravdový hrad. Řekl jsem Eragonovi, že to udělám – tehdy, když jsme se loučili v kopřivovém poli za Urû'baenem. Tehdy jsem to jen tak plácl. Ale opravdu jsme to udělali, Trn a já. Kámen po kameni. Stojí hluboko v Dračích horách, nad údolím s vodopádem. V zimě je tam tvrdý život, ale to místo nám pomohlo s hledáním klidu."

"Našli jste ho?" zeptala se Nasuada. "Smířili jste se?"

Jezdec ztěžka vzdychl.

"Ne, ta chvíle je ještě daleko. Občas ve snech pořád slyšíme Galbatorixův hlas, jak nás volá zpátky. Před očima vidíme tváře těch, které jsme zabili. Pořád je pro nás těžké… snést okolo sebe lidskou přítomnost. Začali jsme cestovat, ale pořád se držíme ve stínech, většinou jen čteme myšlenky a sami se nenecháváme poznat. Pořád je v nás příliš zloby, než abychom byli pro svět bezpeční."

"Vrátíte se zpátky do Dračích hor?"

"Nejspíš. Nejdřív se musím ujistit, že jsou všechny pasti v Urû'baenu pryč. Ale Trn špatně snáší, když jsme dlouho rozdělení. Lesy a hory jsou pro nás snazší."

Jako by chtěl dodat Murtaghovým slovům důraz, rudý drak se znovu neklidně zavrtěl. Tentokrát však zřejmě nešlo jen o zlý sen, protože obrovská šupinatá víčka se pootevřela a pak Trn zvedl hlavu, jako by nasával pachy přinášené větrem. Jeho obrovské rudé oči připomínaly srdce vulkánu.

V dokonalé harmonii s náhlým dračím neklidem Murtagh vyskočil na nohy.

"Blíží se déšť," vysvětlil. "Měli bychom najít lepší místo, kde strávíme noc."

"Chceš říct, že budeme pryč celou noc?"

"Město ještě není bezpečné."

"Co když budu trvat na tom, že se chci vrátit? Budeš mě tu držet násilím?"

Jezdec mlčel tak dlouho, aby jí bylo jasné, že tu možnost skutečně zvažuje. Než se však stačila vytasit s dalším přívalem argumentů, svěsil ramena.

"Jestli budeš chtít, odletíme s tebou zpátky do města. Ale není to moudré. Je to příliš nebezpečné."

"Na mém bezpečí nezáleží. Musím být tam, kde mě potřebuje můj lid."

"Mně na tvém bezpečí záleží. Zůstaň do zítřejšího rána. Prosím. Máš mé slovo, že ať se stane cokoliv, zítra ráno s tebou odletíme zpět do Ilirey."

"Tak dobře," svolila nakonec. "Počkejme do rána."

***

Obloha na západě černala, zatím se však zdálo, že bouře je jen vzdálenou hrozbou. Jeho původní plán vydat se hledat nový úkryt s Nasuadou v sedle vardenská vůdkyně rázně odmítla s tím, že je ráda za pevný kámen pod nohama. Po krátkém dohadování tak vyrazili na průzkum sami.

Trn kroužil nad korunami stromů a jen tu a tam mu dotekem myšlenky nabídl nový směr. Jejich spojení však bylo rozpačitě tiché. Mladík by lhal, kdyby tvrdil, že ho to neznepokojuje.

Murtagh znal mnoho druhů mlčení. Narodil se do osamělého ticha, které ho provázelo celé dětství, když si sám hrával v nekonečných síních a chodbách Morzanova rozlehlého panství. Později mu bylo stálým společníkem na cestách po všech koutech Království. Do zatvrzelého, neústupného mlčení se uchýlil, když ho zajala Dvojčata a on musel snášet Galbatorixovo mučení. Když se pro něj vylíhl Trn, ten okamžik ho od základu změnil. Jeho mysl už nikdy nepatřila jen jemu samému – a místo sveřepého osamoceného ticha teď s Trnem začali mlčet pokorně a vypočítavě. Každé špatné slovo je mohlo stát život a oni byli odhodlaní přežít.

Až později po válce objevili umění společného mlčení. To bylo během první zimy v Dračích horách. Skutečnost, že spolu byli během toho temného období nuceni sdílet jeden mentální prostor, je naučila vypěstovat si schopnost nenápadné, nevtíravé přítomnosti. Tvé myšlenky jsou jen tvoje, ale pořád jsem tady, když mě budeš náhodou potřebovat, říkalo to mlčení. Vždycky tady budu.

Naučili se dávat jeden druhému prostor, stejně jako sdílet myšlenky a pocity prostým předáním, aniž by se obtěžovali formulovat je do slov. Postupem času objevovali i další odstíny mlčení: tázavé, smířlivé, vřelé. Občas starostlivé. Jen tu a tam rozzlobené.

Rozpačité mlčení bylo ze všech nejhorší. Murtaghovi se z něj kroutily vnitřnosti. Byl by radši, kdyby se na něj Trn zlobil, než aby se před ním uzavíral. Oni dva se mohli hádat a nesouhlasit spolu, ale nikdy se nestalo, že by si nerozuměli. To bylo naprosto a bytostně špatně.

Mám se ho zeptat napřímo? uvažoval. Co když ho tím jenom víc rozruším? Nebo mám začít mluvit o něčem obyčejném? Jenže dobře vím, jak špatně umí číst kontext lidského jednání. Jen ho tím ještě víc zmatu…

Skutečnost, že se utápí v podobných rozpacích před vlastním drakem, před duší-své-duše, se mu příčila. Zároveň si však zahanbeně uvědomoval, že část jeho mysli je i teď tam na skále u Nasuady. Nedovedl se však ovládnout.

K jeho překvapení to byl Trn, kdo nakonec promluvil jako první:

Jsi rád, že ses vrátil, řekl. Své pocity z těch slov před Murtaghem stále skrýval.

Jsem rád, že je v bezpečí, odvětil mladík. Pak se zastyděl. Přestaň být tak vyhýbavý, okřikl se v duchu. Vždyť s ním mluvíš jako s člověkem!

Jsem rád, že jsem ji mohl znovu vidět, dodal proto. Chyběla mi.

Já vím, šeptl drak. Teď už byly jeho emoce jasnější: bouřlivý koktejl žárlivosti, strachu a studu. Trn se je vzápětí pokusil skrýt, bylo už však příliš pozdě.

Murtagh mlčel. Najednou sám nevěděl, co říct. Rozpačité ticho bublalo a bobtnalo.

Zůstaneš s ní? zeptal se drak opatrně, ale odhodlaně.

Zítra ji vezmeme zpátky do města, opáčil mladík.

Takže s ní nechceš zůstat?

Ne. Ano. Já nevím.

Chci, abys byl šťastný.

Já vím. Ale bojíš se, že s ní zůstanu. Že zůstanu v Urû'baenu.

Ano, přiznal drak zahanbeně. Mladíkovi pořád nebylo jasné, co přesně je zdrojem Trnových rozpaků: zda je to neochota přiznat se ke strachu z místa, kde jim bylo způsobeno tolik utrpení, nebo provinilost z ohnivých plamenů žárlivosti, které zuřivě šlehaly kolem celého jeho vědomí.

Půjdu tam, kam půjdeš ty, ujistil ho Jezdec.

A já půjdu tam, kam ty. I pokud… pokud se rozhodneš jít tam.

Ne, odmítl Murtagh rázně. Na to je ještě příliš brzy. Až když to v duchu vyslovil, uvědomil si váhu těch slov. Ta krátká návštěva Galbatorixova města jimi možná neotřásla tak, jak čekal, on ani Trn však ještě nebyli připravení na to pobývat v něm delší dobu. Bez ohledu na to, jak moc toužil být Nasuadě nablízku, ho to tucetkrát proklaté město stále odpuzovalo.

Ale chceš být s ní. Pořád ji miluješ.

Mladík tiše poděkoval bohům, že jsou v tu chvíli sami vysoko na nebi a jeho drak některých reakcím lidského těla zkrátka nerozumí. Trnova slova mu totiž nečekaně vehnala ruměnec do tváří, takže se teď červenal jako malý kluk.

Asi ano, připustil neochotně. Jenže… Ona s námi být nemůže. Je vardenská královna. A my jsme pořád ti, kteří sloužili Nepříteli.

Ale pořád ji miluješ, trval na svém drak.

Můžeš to přestat opakovat?

Trn se poslušně stáhl, zdálo se však, že se mu nálada trochu zlepšila. Mrknul na svého Jezdce jedním obrovským rudým okem.

Ona tě taky miluje.

Přestaň si vymýšlet pohádky, ty bláznivá ještěrko. Co bys asi tak mohl vědět o tom, co se jí honí hlavou?

Trn v duchu zavrněl. Rozpaky pomalu tály a z těžké hradby mlčení se znovu stával most souznění.

Přistaneme, milý? zeptal se drak a poslal mu obraz louky zpola ukryté v dubovém háji. Byla právě tak velká, aby se na ní s trochou šikovnosti dalo přistát, ze vzduchu i ze země ji však chránila mohutná hradba stromů.

To by šlo, souhlasil Murtagh. Přistaň na ní. Neletěli jsme zas tak daleko, zajdu pro Nasuadu pešky. Potřebuju si trochu pročistit hlavu. Můžeš si mezitím něco ulovit a pak se pro nás vrátit.

Ne.

Nemusíš mít strach, v těchhle lesích není ani noha. A dobře víš, že se o sebe umím postarat.

Ne.

Drakova nejistota zmizela – teď byla jeho slova pevná jako skála. Mladík dobře věděl, že má na výběr jen ze dvou možností: podřídit se Trnově vůli, nebo absolvovat nekonečnou hádku, která možná skončí až nad ránem a rudý drak se při ní ani špičkou křídla nepřiblíží k pevné zemi. Nebylo by to ani zdaleka poprvé, co podobný spor absolvovali.

Protočil v duchu oči v sloup. Trnovy ochranitelské sklony ho většinou spíš těšily, možná i dojímaly. Bylo to poprvé, co při něm někdo stál skutečně věrně a neochvějně za každou cenu. Dodnes ho ta koňská dávka loajality občas překvapila. Mělo to však i svou odvrácenou stránku: Trn snášel odloučení jen velmi těžce a nechápal, že mladík občas potřebuje víc prostoru. Murtagh dobře věděl, že draka nic na světě nepřesvědčí, že se jeho po zuby ozbrojenému Jezdci během pár hodin jeho nepřítomnosti nepřihodí nic strašlivého.

Tak dobře, souhlasil nakonec. Vrátíme se pro ni spolu. A až budeme na zemi, třeba tě konečně přesvědčím, že nám tady žádné nebezpečí nehrozí.

***

Špičky stromů se pohupovaly ve větru jako obrovské zelené moře. Tady na skále, daleko od pevné země i lidského světa, se všechno zdálo tak poklidné, jako by na světě neexistovaly útrapy, starosti, válka ani smrt.

Poté, co osaměla, pokoušela se Nasuada zabít čas různými způsoby: procházela se od jednoho konce kamenné plošiny ke druhému a snažila se pomocí kroků vyměřit její obvod a plochu. Chvíli si pohrávala s dýkou. Rozpustila si vlasy a znovu je spletla do složitého copu. Pak už neměla co dělat, a tak se odevzdaně posadila na okraj kamenné plošiny a pozorovala šumící les. Slunce hřálo a panovalo ticho rušené jen občasným křikem ptáků. Přemýšlela, kdy naposled zažila takový klid. V uplynulých třech letech to rozhodně nebylo. A předtím? Předtím byl její život vojenský tábor, nekonečné válečné tažení, porady a plánování, nebo skrývání se v trpasličích tunelech. Když zavřela oči, v hlavě jí hučelo milionem hlasů. Některé patřily živým, zatímco jiné už veliká Gokukara dávno odvedla na druhou stranu. Každý po ní něco chtěl: úkoly, hlášení, prosby a přání velká i malá, více či méně hraničící s nemožným. A ona nemohla odmítnout ani jediné z nich, protože přeci byla vůdkyně, královna, ta, na niž lidé spoléhali… Přestože v sobě neměla už ani špetku síly, kterou by mohla dát.

Copak jsem nikdy předtím nezažila okamžik takového klidu? ptala se sama sebe.

Ale to víš že ano, promluvil k ní sladký, vemlouvavý hlas. Zažila. Tam na nádvoří pod laťkovou mříží, když jste společně pozorovali zelené a zlaté kopce. Tehdy jsi byla skutečně šťastná.

Tehdy jsem byla šťastná, opakovala si v duchu. Ve vzpomínce na chvíli, která se nikdy nestala.

Až teď si uvědomila, že se choulí do klubíčka na samém okraji skály. Ruce se jí chvěly a na hrudi jako by měla balvan.

Skutečně to byl ten jediný okamžik, kdy jsem byla šťastná?

Zoufale se pokoušela přivolat na pomoc skutečné vzpomínky: na otce, na Eragona a Safiru, na momenty uspokojení a radosti z válečných vítězství i vladařských úspěchů. Ale všechny byly najednou divně prázdné. Vůně, zvuky a emoce z nich zmizely. Ani jedna z těch vzpomínek ji nemohla zachránit. V té jediné, která zůstávala, která se zdála skutečná, cítila na jazyku třešňovou chuť vína a Murtaghovu uklidňující přítomnost po svém boku.

Je tohle všechno, co jsem? ptala se sama sebe zoufale. Přes všechny moje úspěchy, přes všechno ostatní, co jsem prožila – budu navždy toužit jenom po téhle jediné chvíli?

Možná, napadlo ji potom, je tohle Galbatorixova poslední pomsta. Ať už to zamýšlel či ne, zasel ve mně smítko naděje. Kdoví, jestli by ho pobavilo, kdyby zjistil, co z něj vzešlo. Co by mi asi řekl, kdyby věděl, že mě nesrazil na kolena mučením, ale něčím mnohem obyčejnějším – nadějí?

Protože já jsem skutečně na dně. To, co jsem řekla Murtaghovi, byla pravda. Všechno se mi hroutí pod rukama. Selhala jsem. Galbatorix se musí v pekle dobře bavit.

Nahnula se přes okraj skály. Země se zdála nekonečně daleko, z hlubiny navíc trčely ostré hroty kamenů a polámané kmeny stromů. Byl by to dlouhý pád, o jeho výsledku však nepochybovala: bylo by to rychlé a definitivní.

Není nakonec tohle to jediné, po čem doopravdy toužím? pomyslela si hořce. To málo, co ještě v Království drží pohromadě, se bez silného vůdce rychle rozpadne. Pokud to udělám, možná tím zaviním občanskou válku, stejně strašnou a krvavou, jako byl náš boj za svobodu. Ale není mi to nakonec jedno? Neudělala jsem toho už dost? Není tohle akt milosrdenství, který chci sama sobě prokázat?

Znovu se nahnula přes okraj, tentokrát mnohem dál. Změnila těžiště, až balancovala nad propastí na samé hraně prstů. Jeden špatný pohyb by ji poslal přes okraj a dolů do nekonečné hlubiny. Tlak na hrudi byl tak nesnesitelný, že téměř nemohla dýchat, najednou však cítila hluboký klid.

Nehýbej se.

Ten hlas jí projel tělem jako blesk. Navzdory překvapení poslechla.

Odejdi od okraje té skály. Hned teď.

Přestaň mi říkat, co mám dělat.

Někdo očividně musí. Okamžitě, slyšíš?

Poslechla, stále v šoku. Jezdcova mysl se té její dotýkala jen zlehka – dost na to, aby zřetelně slyšela jeho myšlenky, stále mezi nimi však nechával odstup zajišťující soukromí. Opatrně kontakt opětovala, jako slepec, který se poprvé dotýká něčí tváře. Murtagh neprotestoval.

Změnil se. Dobře si pamatovala na jeho mysl tehdy v Jasnovidčině síni – na chladné černé srdce ve středu jeho bytosti omotané spalujícími žilami nenávisti. To bylo pryč. Místo něj jako by se procházela obrovským prázdným prostorem, kde se do ticha rozléhal každý její krok. Zalévalo ho tlumené teplé světlo a zprvu se v něm cítila příjemně. Vzápětí si však uvědomila strach číhající ve stínech.

Strach o mně? podivila se.

Pořád k němu mám dost důvodů, nemyslíš? zašklebil se Murtagh v duchu. Počkej tam, s Trnem už jsme na cestě. Za chvíli budeme u tebe.

***

Nepřeháněl, skutečně se za krátkou chvíli objevili na obzoru a vzápětí už se Trn snášel z oblohy jako obrovský dravý pták. Potlačila záchvěv paniky: i tahle chvíle ji ve snech navštívila už mnohokrát a na rozdíl od jiných byla založená na skutečné vzpomínce.

Tentokrát však drak jen přistál vedle ní. Dosedl na skálu, složil křídla a s kočičí elegancí se posadil. Ocas si omotal těsně kolem těla a upřeně ji pozoroval. Nasuada cítila, jak se o ni otírá jeho obrovské, nevyzpytatelné vědomí. Připadal jí… zvědavý? Ani jednou se však nepokusil navázat s ní kontakt a ona byla ráda, že se může stáhnout.

Murtagh mu seskočil ze zad a hrnul se k ní. Opatrně jí položil ruku na rameno a když neprotestovala, přivinul ji k sobě.

"Těmhle myšlenkám nesmíš naslouchat," zašeptal. "Našli jsme s Trnem místo, kde se dá přenocovat. Pojď, zmizíme odsud."

Vrávoravým krokem ho následovala. Nechala se vytáhnout do sedla a jen apaticky čekala, až mladík sám naskočí a upevní jim kolem nohou sedlové popruhy. Připadala si prázdná, neschopná jediného slova nebo myšlenky.

Rudý drak se mohutným skokem odrazil a vznesl se do vzduchu. Tady nahoře vál ledový vítr a do Nasuady se dal okamžitě zimomřivý třas. Brzy necítila chodidla ani konečky prstů. Přitiskla se blíž k Murtaghovi a už ani nepřemýšlela o tom, zda to je či není vhodné. Jezdec dlaní přikryl ruce, které mu omotala kolem pasu, a nesundal ji, dokud nepřistáli.

Místo, které s Trnem našli, bylo schované hluboko v lesích. Přes počínající šero si Nasuada všimla, že ho ze všech stran chrání bujná vegetace, která bránila tomu, aby se k nim během noci připlížil nezvaný návštěvník. Když přistáli, sklouzla do trávy vlhké večerní rosou. Chvíli pozorovala, jak Murtagh odsedlával Trna. Nevydržela však na jednom místě dlouho, a tak raději popadla kožený měch, který se houpal připevněný na sedle, a vydala se nabrat vodu z nedalekého potoka.

Když se vrátila, v improvizovaném ohništi už hořel oheň. Vyčerpaně klesla do blízkosti veselých tančících plamenů. Murtagh si přisedl k ní a objal ji jednou paží kolem ramen.

"Nahnala jsi mi pěkný strach," vyčetl jí měkce. "Stalo se ti tohle už někdy dřív?"

Otupěle zavrtěla hlavou. Slova k ní stále nepřicházela.

"Myslím," špitla nakonec, "myslím, že nikdy předtím jsem na to neměla čas. Tohle je poprvé od konce války, co jsem se doopravdy zastavila."

"Ah."

"Říkala jsem, že je to špatné," zasmála se hořce.

"Víš… Taky se mi to stávalo," přiznal mladík po chvíli. "Ta první zima po válce byla strašlivá. Trčeli jsme s Trnem sami v horách. Všude kolem zuřila vánice a já měl jen jednoduchý malý přístřešek. Mohl jsem se zahřát magií. Ale neměl jsem proč to dělat, nebylo kam chodit. Trávil jsem celé dny sám v té malinké místnosti, zatímco Trn se toulal po horách nebo byl schovaný před zimou někde v jeskyni. Byl jsem tak strašně unavený, že jsem celé dny jen ležel. Občas jsem si říkal, že mě Galbatorix přeci jen zabil, a já jsem teď duch, chodící mrtvola, která se zasekla na cestě do záhrobí. Chtělo se mi umřít. Měl jsem pocit, jako by mi na hrudi seděl drak. Drtil mě, zatlačoval do země, a ne a ne se zvednout. Celé týdny jsem se nemohl pořádně nadechnout."

"To mě mrzí," zamumlala.

"Časem se to zlepšilo. Zima nakonec skončila. Když se trochu oteplilo, začali jsme s Trnem vyrážet na průzkum hor. Celé týdny jsme se toulali lesem, lovili, těšili se z volnosti, jakou jsme nikdy předtím neměli. Na jaře jsem pak strhl tu kůlnu a dal se do stavby pořádné pevnosti. Pak už to bylo jenom lepší."

Dlouho mlčeli. Když Murtagh znovu promluvil, zněl trochu váhavě.

"Víš, dneska si myslím, že jsem si tím musel projít. My oba jsme museli. Zažili jsme spolu peklo, když jsme sloužili Galbatorixovi. Ale teprve ta první zima na svobodě nám ukázala, že dokud máme jeden druhého, vždycky má smysl zvednout se a jít dál. A taky nám dala možnost konečně se zastavit a podívat se na to, co bylo. Zavřít rány a dovolit jim, aby se začaly hojit."

"Přála bych si, abych mohla zažít něco podobného."

"Z nás všech, kdo jsme psali ten příběh, jsi na sebe vzala nejtěžší úkol," řekl Murtagh. "Já, Eragon, Arya… Všichni jsme si mohli dopřát aspoň chvíli oddychu. Ty jsi velení nad Vardeny rovnou vystřídala za královský trůn. To je mimořádná povinnost. Jsi ale pořád jenom člověk. Nedokážeš donekonečna jen bojovat. Potřebuješ si i odpočinout. Mít místo, kde se budeš cítit v bezpečí."

"Mám takové místo," vyhrkla. Okamžitě svých slov litovala, zpátky už se však vzít nedala.

"Máš?"

"Já… Ale kčertu s tím," odfrkla si vzápětí. "Už jsme toho spolu zažili tolik, že se před tebou nebudu stydět jako malá holka. Počkej, ukážu ti to."

Nechala Murtagha, aby se dotkl její mysli. Když znovu ucítila přítomnost jeho vážného, tichého vědomí, zachvěla se – tentokrát spíš vzrušením než zimou. Přivolala vzpomínku na kamenné nádvoří pod mříží obrostlou kvetoucími svlačci. Na omamnou chuť vína, které zamotávalo hlavu, a teplý, důvěrný dotek jeho dlaně. Na…

Uvědomila si, že Jezdcova paže omotaná kolem jejího pasu není pouze vzpomínka. Držel ji pevně a z jeho blízkosti se jí tajil dech. Pozorně vnímal obrazy v její mysli: teplý letní vítr, který jim jemně čechral vlasy, zlaté a zelené kopce lemující obzor i tiché štěbetání ptáků a veselý smích doléhající k nim z vnitřku vily.

"Tohle je to místo, kam utíkáš před světem?" zašeptal.

"Je to vzpomínka," odpověděla přiškrceně. "Ukázal mi ji Galbatorix, když se tehdy v Jasnovidčině síni pokoušel zmást mé vědomí a přimět mě přísahat mu věrnost. Tehdy neskončila pěkně." Váhavě mu ukázala svou vzpomínku na onu chvíli, zamlženou časem i milosrdným zapomněním. K jejímu překvapení se Murtagh hlasitě zachechtal.

"Dalas mi co proto."

"Jemu," zaprotestovala. "Chtěl mě zmást, uplatit něčím, o čem jsem tehdy sama nevěděla, že bych po tom mohla toužit. Nejhorší je, že se mu to podařilo. Dlouho po Jasnovidčině síni zůstala zastrčená ve skrytu mojí mysli, ale nikdy mě neopustila úplně. A pár měsíců po konci války, jakmile jsem se trochu vzpamatovala, se začala vracet. Někdy mám pocit, že je tím jediným, co ještě doopravdy chci."

S obavami vzhlédla k Murtaghově tváři. Jezdec upíral oči kamsi do tmy.

"Myslíš si, že jsem slabá," řekla. "Propadla jsem Galbatorixově iluzi. Přes to všechno, co jsme vykonali, nakonec zvítězil. I ve smrti nade mnou pořád má moc. Je to tak?"

"Ne," opáčil. "Myslím, že… že kdybych to věděl, vrátil bych se dřív. Nechtěl jsem ti chodit na oči, abych nevyvolával v Království nepokoje a neohrozil tvoji politickou pozici. Navíc jsem byl doopravdy přesvědčený, že ode mě chceš mít pokoj. Kdybych to tušil…" Přivinul si ji k sobě těsněji. "Mrzí mě, že jsem tu nebyl."

Chlad, který ji předtím kousal do celého těla, nahradilo příjemné teplo. Sama nevěděla, jestli je jeho zdrojem spíš oheň nebo Jezdcovo objetí, náhle však měla pocit, jako by se všechny její obavy rozplynuly. Zavrtala tvář hlouběji do jeho tuniky a nasála příjemnou zemitou vůni. Mladík se sklonil a políbil ji do vlasů.

"Teď už nikam neodejdu," zašeptal. Jemně jí zvedl tvář, takže se skoro dotýkali nosy. "Už nemusíš jenom snít."

Jeho rty neměly třešňovou chuť letního vína, jak si celé ty roky představovala. Byly však měkké a teplé a hedvábně jemné, a tak úžasně skutečné, až se jí chtělo křičet. Těsně se k němu přitiskla a mladík ji objal silněji. Srdce jim splašeně bušila.

"Tohle jsme měli udělat už dávno," zamumlal Jezdec, když se od sebe konečně odtrhli. "Kolik času jsme jenom promarnili."

"Pořád ho ještě zbývá dost," usmála se rozpustile, když se natáhla k dalšímu polibku. Neprotestoval.

***

Seděli u ohně dlouho do noci. Nasuada si nevzpomínala, kdy si naposledy tak dobře popovídala: mluvili o všem možném a bylo to, jako by od jejich posledního setkání neuběhl žádný čas. Nad hlavou jim svítil dorůstající měsíc a okolní svět měl tu slušnost, aby se na chvíli ztratil a ani náznakem je neobtěžoval svou přítomností.

Nakonec je přemohla únava, a tak usnuli přímo u ohně, paže propletené a hlavy složené těsně u sebe. Už celou věčnost nespali tak hlubokým, klidným spánkem. Čas se zastavil a bolavá minulost i obavy z budoucnosti byly na chvíli zapomenuty. Byl jen přítomný okamžik, ve kterém praskal oheň a jejich srdce bila ve společném rytmu.

V Nasuadině snu znovu stáli na kamenném nádvoří a dívali se na sluncem ozářené kopce. Omotala Murtaghovi ruce kolem krku. Nechala ho, aby ji popadl kolem pasu, zvedl do výšky a se smíchem se s ní zatočil. Když ji postavil na zem, ve tváři měl klidný, spokojený výraz plný něhy. Pohladila ho po tváři a užívala si pocit, že se její prsty dotýkají skutečné kůže.

Pak ho jemně uchopila za ruku a otočila se k bráně. Náhle se toužila rozběhnout, prozkoumat, co se skrývá za bezpečnými hranicemi vily. Rozrazila bránu dokořán a udělala první krok ven.

Murtagh ji však nenásledoval. Stále pevně svíral její dlaň, ale v očích měl strach.

"Nemůžu jít s tebou," zamumlal. "Nemám dovoleno do těch míst vstupovat. Nejsem tam vítaný."

"Ale já tě potřebuju," namítla. "Chci být tam, kde jsi ty."

Váhavě přešlápl z nohy na nohu. Než však stačil odpovědět, vzduch prořízlo hlasité burácení.

Náhle už to nebyl kouzelný sen, ale její stará noční můra. Než se nadáli, svět se ponořil do rudé tmy. To oblohu zahalila obrovská dračí křídla, která zastínila slunce. Trn se k nim snášel s ohlušujícím řevem.

Čekala, že Murtagh něco udělá, že svého draka ovládne a zastaví. On však jen zkameněle zíral na nebe, hrůzou neschopen jediného pohybu. A než se nadála, sevřel se kolem ní mohutný dračí spár, vytrhl ji z mladíkova sevření a vznesl se s ní k nebesům.

V tu chvíli si uvědomila přítomnost dračího vědomí, která se ve snu i ve skutečnosti tiskla k tomu jejímu. Teď už by mu nedokázala uhnout. Trn obklopil její vědomí jako divoká přírodní síla, které se nedá vzdorovat. Mohla se jenom podvolit a doufat, že s ní rudý drak bude mít slitování.

Můj Jezdec, zavrčel Trn. Duše-mé-duše. Můj.

Plameny jeho nevole jí hladově spalovaly kůži i maso. S každým okamžikem se musela proměnit na popel.

Nemůže s tebou odejít. Patří ke mně a já k němu. Můj. Jen můj. Navždy.

Já… Netušila, co by měla drakovi říct. Ani však nedostala příležitost. Vzápětí ji totiž zahltil příval obrazů – Trnových vzpomínek. Okamžitě pochopila, že její sen o zlatozelených kopcích byl proti těm drakovým jednoduchý jako dětská omalovánka.

Tma. Pocit bezpečí v těsném, teplém rudém šeru. Klid jen zvolna nahrazuje vzrušení, jak čím dál silněji cítí přítomnost kohosi druhého, cizího, a přesto tak neuvěřitelně blízkého. Pokaždé, když se o něj otře svým zranitelným mladým vědomím, pociťuje čím dál silnější touhu pohnout se, dostat se ven, být mu konečně nablízku.

Pak ostré světlo. Chlad bodá do celého těla. Dotek čehosi tvrdého. Zoufale touží po přítomnosti své druhé duše. Místo toho ale slyší docela jiný hlas.

"Dotkni se ho. Přijmu konečně svůj osud, Murtaghu, synu Morzana, a vezmi si to, co ti právem náleží."

Jejich první dotek se blíží. Jenže těsně předtím ho zmrazí ochromující vědomí: on ho nechce. Někdo ho nutí, usiluje mu o život. Jinak by to nedělal. Nevybral si to, nenávidí to.

Bude nenávidět i mě?

Pak konečně přijde dotyk, který všechno dokoná. Konečně je spojí v jednu-bytost-ve-dvou-tělech. Na okamžik necítí nic než nekonečné štěstí. Je tam, kde má být. Ale vzápětí se pochybnosti vracejí. Jak by mohl být šťastný, když ten-kterému-patří-jeho-duše právě přišel o všechno?

Střih. Pryč jsou bouřlivé pocity čerstvě vylíhnutého mláděte. Teď vidí dospělýma očima a dokáže komunikovat ve slovech. Vznáší se se svým Jezdcem nad hořícím bojištěm. Každý sval v těle má napjatý, smysly vybičované k maximální pozornosti. Zuřivě pátrá po safírově modré dračici. Spaluje ho vztek. Chce zatnout drápy do masa a ostrými tesáky drtit kosti. Chce jednou provždy sprovodit ze světa tu hrozbu, která nutí krutého-muže-s-laskavým-hlasem ubližovat jeho Jezdci, duši-jeho-duše. Dnes se jim konečně pomstí za všechna příkoří, která museli vytrpět. Boje skončí a oni konečně najdou klid.

Alespoň to si tehdy namlouval. Později si uvědomí, že se jen dal naivně unést rozbouřenými emocemi. Byla to koneckonců jeho první skutečná bitva. Když však v následujících týdnech a měsících sdílí se svým Jezdcem myšlenky, poprvé v nich zachytí vzpomínku, která ho rozzuří víc než všichni nepřátelé dohromady.

Je to vzpomínka, kterou jeho jediný sdílí s jedním z těch měkkých dvounohých tvorů. Není na ní zdánlivě nic výjimečného – jen společně sedí a povídají si. Takových má jeho Jezdec tisíce. K téhle se však kdovíproč neustále vrací.

Pokaždé, když se tak stane, třese se Trn vzteky. Pod vztekem se skrývá mrazivý strach. Ta neustále se vracející vzpomínka totiž znamená jediné: jeho Jezdec si přeje vrátit se do doby, kdy byl svým vlastním pánem, kdy nemusel s nikým sdílet své vědomí. Chce být s tou lidskou ženou, ne s ním, s duší-své-duše, která každou buňkou svého šupinatého těla touží po jeho lásce a přijetí.

Měsíce ubíhají, mění se v roky. Spirála hněvu, násilí a války se jako šílená točí dál. Trn si zvyká zabíjet, drtit v zubech kosti a svaly, rvát těla na kusy a pálit je na uhel žárem, který sídlí v jeho útrobách. Zvyká si nepřemýšlet zbytečně nad rozkazy, které jim dává krutý-muž-s-laskavým-hlasem. Učí se nepokládat otázky a nestrachovat se nad tím, co přinese budoucností. Už chápe, že pro svého Jezdce je tím jediným, na koho se na světě může spolehnout. Spokojí se s tím, i když v hloubi duše jím stále zmítají pochybnosti.

Neptá se, ani když dostanou za úkol unést z tábora Nepřítele tu lidskou ženu, která pro jeho Jezdce tolik znamená. Duše-jeho-duše dá v sázku všechno, aby si u krutého-muže vyprosila její život. Myšlenka, že by na ni měl vztáhnout ruku, naplňuje jeho Jezdce bezmezným zoufalstvím. Trn neprotestuje. Neptá se. Stáhne se do sebe a soustředí se jen na splnění úkolu. Nikdy však necítí tak spalující nenávist, jako když se i s Nasuadou vracejí do Urû'baenu.

Ukázal jí svou vzpomínku na moment, kdy ji uprostřed vardenského ležení sevřel do drápů a vznesl se s ní k noční obloze.

Kdybych držel jenom tebe, rozdrtil bych tě na prach, zasyčel jí v myšlenkách. Věřila mu.

Vzpomínka pokračuje. Následují napjaté poslední dny před bitvou o město. Dny, kdy by se měli soustředit na boj, na definitivní poražení Nepřítele. A jeho Jezdec pořád utíká za ní, mluví s ní za zády krutého-muže, přestože ví, jakému nebezpečí je oba vystavuje. Sní o věcech, kterým Trn nerozumí. Kolikrát si jen tehdy přál, aby se Murtaghovi nepodařilo jejich pána přesvědčit, že ta lidská žena má větší cenu živá.

Samotný souboj v trůnním sále má jako v mlze. Ale když se pak znovu vynoří na denní světlo, poprvé svobodní, už ho ta žena nezajímá. Myšlenky jich obou se upínají k jedinému – pryč, pryč odsud, pryč a co nejdál, bez ohlédnutí, bez váhání, pryč a už nikdy se nevrátit! Jen jedinkrát si na ni jeho Jezdec vzpomene, když naposledy krouží nad městem, které jim přivodilo tolik utrpení.

Ale nenechal jsem ho, aby se vrátil, zavrčel Trn. Musel pryč, musel najít klid, a já jsem ho tam odnesl. Ne ty, já. Vždycky já. Můj. Jenom můj.

Nikdy jsem ho nechtěla držet proti jeho vůli, protestovala Nasuada, drak ji však jen stěží vnímal. Místo toho jí ukázal své vzpomínky na jejich první zimu po válce. Už se neobtěžoval formulovat obrazy do slov: ukazoval jí realitu čirou jako ten nejvybroušenější diamant, krutou a bolavou, nezamlženou milosrdným příkrovem zapomnění. Kvílící vánici, šílenou sněhovou bouři trvající snad celé týdny. Stísněný prostor jeskyně, do níž se uchýlil ve snaze najít ochranu před chladem. Zoufale tenké pouto, které ho spojovalo s tím jediným, pro koho mělo smysl žít.

Ale jeho Jezdec žít nechtěl. Celé dny rázoval ve své směšné chatrči od stěny ke stěně. Řval jako zvíře. Plakal. Rval si vlasy a proklínal sebe i celý svět. Pak zase nekonečné hodiny ležel bez pohnutí. Nebyla v něm jediná myšlenka, jediné slovo ani cit. Propadal se kamsi do prázdna, kam za ním ani Trn nemohl. Tehdy drak poznal, že všechny útrapy války byly směšná dětská hra oproti démonům, kteří se mohou ukrývat ve vlastním nitru. Šel by pro Murtagha na kraj světa, spálil na popel všechny nepřátele, jen kdyby se mu trochu ulevilo. Ale byl bezmocný, tak strašně…

Klid, milý. Jsem tady. Už ji můžeš pustit.

Murtaghovo vědomí mezi ně vpadlo bez varování. Bylo klidné, vyrovnané – přesný opak drakovy zloby a chaosu. Jemně se Trna dotkl a jeho druh pod tím dotykem rázem zkrotl. Nasuadu však držel dál.

Musí to vědět, zasyčel. Musí to vidět až do konce.

Buď na ni opatrný, namítl Murtagh pevně. Ona neumí čarovat. Nevydrží tolik co ty nebo já.

Ať pokračuje, vložila se mezi ně Nasuada roztřeseně. Chci vědět, co bylo potom.

Dobře, stáhl se mladík. Ale kdyby bylo potřeba, pamatuj, že jsem nablízku. Stačí mě zavolat.

Jeho přítomnost zmizela stejně rychle, jako se prve objevila. Rudý drak už ji však nesvíral tak pevně a zdálo se, že je přeci jen klidnější. Vzpomínky, které jí teď ukazoval, už nebyly plné bolesti a tmy. Ne, bylo v nich něco nového…

…Protože když ta nejtvrdší zima pominula a oni poprvé letěli mrazivým, průzračně čistým zimním ránem, Trnovy pochybnosti konečně zmizely. Najednou mu to bylo jasné: ta myšlenka, která udržela jeho Jezdce naživu. Ta jediná, která zůstala, když všechno ostatní pohltila temnota. Vědomí, že kdyby si neprošel tím vším, peklem války a službou šílenému králi, nikdy by se nespojil se svým drakem. Jistota, klenoucí se od kořenů země až ke klenbě nebes a podpírající celý vesmír: jsme jedna-bytost-ve-dvou-tělech, milý. Cesta, která mě k tobě přivedla, byla těžká, ale nikdy jí nebudu litovat. Kdybych mohl volit znovu, vždycky si zvolím stejně.

Když se po tom prvním letu po bouři jejich nohy znovu dotkly pevné země, věděl Trn, že už se nebojí. Že právě začal první den jejich skutečného života.

Vždycky budu s ním a on bude vždycky se mnou, řekl drak Nasuadě. Teď už v těch slovech nebyla zášť ani žárlivost, jen neochvějná jistota. Pak k jejímu překvapení Trn pokračoval:

Jeho srdce je ale dost velké na to, abychom se do něj vešli oba, královno-Vardenů. Dovolím ti, abys s námi zůstala.

Děkuji ti, skulblaka, vydechla Nasuada. Znamená to pro mě víc, než si dovedeš představit. Slibuji, že nikdy nezradím tvou důvěru a budu při tvém Jezdci vždycky věrně stát. Při vás obou.

To ovšem neznamená, pokračoval drak vážně, že by všechny překážky byly z cesty. Nedovolím mu, aby se vrátil do toho hnízda-krutého-muže. Je příliš brzy. A ty máš povinnosti, které ti nedovolí s námi odejít na místo-kam-svět-nemůže.

Máš pravdu, skulblaka, souhlasila Nasuada neochotně. I když ji však drakova slova bolela, nebránila se jim. Sama dobře věděla, že i když se čas může někdy zastavit, vždycky se nakonec zase rozběhne. Minulost byla pořád minulostí a budoucnost nebyla ani zdaleka tak snadná, jak by si přála. Pořád byla vardenskou královnou – a oni bývalými služebníky Galbatorixe.

Čekají nás těžká rozhodnutí, řekla nakonec. Všechny tři. Máme povinnosti, kterým musíme dostát, a zodpovědnost, kterou nemůžeme ze svých ramen odložit. Ale od tohoto okamžiku jste součástí mého života, mého světa – a budu se navždycky bít za to, aby to tak zůstalo.

I my, Nasuado-milá-Murtagha, souhlasil drak hlasem, který byl překvapivě melodický. Teď už tě nikdy neopustíme.

***

Na úsvit čekali společně. Murtagh klackem rozhrabával řeřavé uhlíky v ohništi. Trn polehával opodál, zpod napůl spuštěných víček na ně upíral oči barvy žhavého magmatu a nervózně poklepával ocasem do orosené trávy. Nasuada naopak cítila, jak se v ní rozprostírá hluboký, dosud nepoznaný klid.

Když se jí Murtagh zlehka dotkl v myšlenkách, přikývla. Svítalo. Byl čas jít, čas vrátit se do skutečného světa.

V tichosti nasedli na dračí hřbet a Trn se vznesl k nebesům. Obloha se teprve projasňovala a nebe na východě barvily červánky do růžova. Nasuada pevně objala Jezdcova záda a vdechla jeho vůni. Hodlala si ji vtisknout do vzpomínek tak živou a jasnou, jak to jen půjde. Kdo ví, kdy se zase znovu uvidí?

Dlouho mlčeli. Teprve když byli snad v půli cesty k Ilirey, Murtagh se k ní konečně obrátil v myšlenkách:

Nedovolí nám s tebou zůstat. Trpaslíci mě pořád nenávidí za smrt Hrothgara. Pro Vardeny jsem zrádce, služební Nepřítele. Nikdy mě nepřijmou.

Časy se změnily. Na svět brzy přijdou noví draci, namítla Nasuada a v duchu na okamžik zalétla k Eragonovi, ztracenému kdesi v pustině na východě. Budou noví Jezdci, kteří budou potřebovat učitele. Dostaneš šanci splatit svůj dluh Vardenům i ostatním rasám. Třeba to nebude hned – ale jednou ten den přijde. Tím jsem si jistá.

A Království? Bude tu dostatečně dlouho na to, aby mladí draci a jejich Jezdci měli kam přijít? Neshoří dřív v plamenech?

To ukáže čas, opáčila. Musíme udělat všechno pro to, abychom tomu zabránili. Jestli uspějeme, to budou moci soudit až příští generace.

Pevně sevřel její ruku a v myšlenkách ji k sobě přivinul tak blízko, jak to jen šlo.

"Když jsme tehdy nechávali Eragona a Safiru samotné v kopřivovém poli, nečekal jsem, že přijde tohle. Bylo to všechno nebo nic – zmar a záhuba nebo konec jako z pohádky. Je to hloupé, ale nikdy mě nenapadlo, že život prostě půjde dál – se vším dobrým i špatným, co k tomu patří." Odmlčel se a pak dodal: "Ale jsem za to rád. Je dobré být naživu."

Obloha se projasňovala. Na obzoru se objevily první obrysy mohutné skály a královského města ukrývajícího se v jejích stínech. Všechny tři je přepadla náhlá tíseň – navzdory pevnému odhodlání a odvážným slovům věděli, že okamžik loučení bude bolet.

"Je dobré být naživu," souhlasila Nasuada. "A ať už budoucnost přinese cokoliv, dokud máme jeden druhého, vždycky budeme mít důvod vstát a dál bojovat." Zhluboka se nadechla. "Tak ať už to máme za sebou."

Jako na povel Trn naklopil křídla a začal klesat dolů k městu – zpět do skutečného světa, skutečného života, který nemilosrdně drtil vzdušné zámky, nabízel však něco mnohem vzácnějšího. Když se Nasuada rozhlédla po okolní krajině, všimla si, že první slunečné paprsky protrhly mraky a ozářily krajinu teplým zlatavým světlem. Jasně v něm vynikala zeleň okolních kopců.

Pevně stiskla Murtaghovu dlaň. Trn měkce dosedl na střechu paláce. Čas se zase znovu rozběhl, svět se točil dál. Něco v něm bylo stejné, něco naopak docela jiné. A oni se společně vydali psát novou kapitolu svého příběhu.

Hlavním pomyslným postrčením pro sepsání příběhu pro mě bylo vydání nové novely Christophera Paoliniho, která vypráví osudy Murtagha po konci Odkazu dračích jezdců. Vyšla teprve nedávno a v češtině ji zatím neseženete, pokud vás však zajímá kanonický osud tohoto Jezdce a jeho šupinaté druhé-duše, v angličtině je k dostání i na českých knižních e-shopech.