Za poslední stranou příběhu: část I.

Krátká hříčka ze světa Odkazu dračích jezdců, kterou jsem nosila v hlavě víc než dekádu. Samotná sága sice dávno skončila, příběh Murtagha a Nasuady však zůstal otevřený. Co by si řekli, kdyby dostali šanci znovu se setkat?

První část dvoudílného příběhu.

Světlo… Zlaté sluneční paprsky dopadaly na řadu zvlněných kopců posetých poli a vinicemi. Stála na okraji malého nádvoří pod laťkovou mříží obrostlou kvetoucími svlačci. Byla oblečená v překrásných, jásavě žlutých šatech, v pravé ruce držela křišťálovou číši s vínem a na jazyku cítila jeho pižmovou, třešňovou chuť. Na odhalených zádech ucítila dotek ruky. Nemusela se otáčet, dobře věděla, kdo to je.

"Hledal jsem tě po celých pozemcích," vyčetl jí mírně.

"Já vím. Omlouvám se, že jsem zmizela. Potřebovala jsem být chvíli sama."

"Stalo se něco?" V jeho hlase zazněla starost.

"Ne, jen… Dnes je to osm let," řekla tiše. "Osm let od osvobození Ilirey."

Už osm let v sobě nosím vzpomínku na tuto chvíli.

Pak se konečně otočila a spočinula na něm zastřeným pohledem. Měl víc vrásek než tehdy, když jí padlý král poprvé ukázal jejich budoucnost. Vypadal starší, víc zkoušený světem. Ale když se usmál, hřálo ji to u srdce pořád stejně.

"Zdá se to jako věčnost," připustil váhavě. "Jsi si jistá, že se nic nestalo? Vypadáš, že tě něco trápí."

"Jen jsem vzpomínala." Vzala ho za ruku. Postavil se po jejím boku a společně pozorovali krajinu za plotem, poklidnou scenérii zelených a zlatých kopců. "Vypadalo to tehdy tak beznadějně, pamatuješ? Nikdy bych nevěřila, že se jednou dočkáme téhle chvíle."

"V celém Království panuje mír. Draci jsou zpět. Svět se konečně vrací ke svému přirozenému řádu." Usmál se, klidně a spokojeně. Tak, jak se usmíval jen pro ni. Chtěla mu úsměv opětovat. Jenže pak se podívala pozorněji a otřásla jí strašná myšlenka: není tohle jen další iluze? Nepokouší se černokněžník z Urû'baenu, ten proklatý vrah draků, jen dál manipulovat s její myslí?

Murtagh ji chytil za ruku. Dotek jeho velké, teplé dlaně jí připadal skutečný. Jenže v jeho očích bylo cosi cizího, cosi, co nepoznávala…

A pak jí to došlo. Nejraději by křičela vzteky nad tou nespravedlností. Tu vzpomínku přece důvěrně znala. Každičká její vteřina se Nasuadě dávno vepsala do paměti, do masa a do kostí, do samotné podstaty jejího já. Cítila k ní velmi důvěrnou, velmi osobní nenávist.

Jenže než se mohla rozkřičet, udeřit Murtagha nebo jen ztuhnout v němém děsu z poznání, že jí už zase lhali, ozval se jiný, ženský hlas.

"Paní Nasuado… No tak, paní, probuďte se…"

***

Když otevřela oči, dívala se do měkké, přívětivé ženské tváře. Zmučeně zasténala.

"Kde to jsem?"

Žena ji starostlivě chytila za ruku. Byl to dotek služebné, přesto v něm bylo cosi vřelého, mateřského.

"Zase jste měla ošklivý sen, paní," vysvětlovala trpělivě její komorná Farika. "Ale teď už jste v bezpečí. Jsme v Ilirei, vzpomínáte? Za chvíli bude svítat. Pomůžu vám vstát a ustrojit se. Až něco sníte, hned se proberete a noční můra bude raz dva pryč."

Nasuada bojovala s touhou svinout se do klubíčka, schovat hlavu pod přikrývku a odmítnout se hnout z postele. Rysy Murtaghovy tváře rychle bledly, jak jeho místo zabíraly myšlenky na nabitý program, který dnes má: na proslov, který musí provést, jednání, kterých se musí zúčastnit, zákony, jejichž návrhy bude procházet, a dalších deset tisíc úkolů a povinností, na které je den tak zoufale krátký. Ne, mnohem raději by s ním dál obdivovala měkkost zlatozelených kopců. Vzpomínka na okamžik, který nikdy neexistoval, jí otravovala duši jako jed.

Pod Faričiným starostlivým dohledem však vstala, ustrojila se a nechala služebnou, aby jí rozčesala husté černé vlasy. Následně jí je žena zapletla do elegantního drdolu. Pak následovala střídmá snídaně sestávající z placek a ovesné kaše. Za ty tři roky si Nasuada nikdy nezvykla snídat jako královna – když byla sama, její jídelníček byl vždycky skromný a jednoduchý jako na vojenském tažení. Žvýkala jen mechanicky. Ze zkušenosti však věděla, že jakmile dostane do žaludku něco teplého, noční můry konečně zmizí a ona bude moci volně přemýšlet.

A vzápětí už na dveře její komnaty klepal Jörmundur. Pod paží nesl tlustý stoh dokumentů – agendu k celému dnešnímu dni. Nasuada vzhlédla a kývla na něj i na Fariku. Oba pochopili, že si královna přeje moment soukromí. Tiše zmizeli za dveřmi.

Královna přistoupila k zrcadlu v ozdobně tepaném rámu, které viselo na stěně. Dívala se na ni stejná opálená černovlasá žena, se kterou si vyměňovala pozdrav každé ráno. Váhavě se pokusila o úsměv.

Kdy se mi kolem očí objevily vrásky? ptala se sama sebe v duchu. Každý rok, kdy Království drží pohromadě, mi vepisuje do tváře nesmazatelnou stopu. Rok za rokem, měsíc za měsícem, každý další den: vyplněný nekonečnou prací, stejný jako všechny předešlé, a přeci není možné ani na chvíli vydechnout. Protože pokud jedinkrát selžu nebo polevím v ostražitosti, všechno se zhroutí. Opatrně se dotkla jemné kůže vedle levého víčka. Kdy se moje tělo stalo živou kronikou téhle země?

Její úsměv vypadal strnule a unaveně, a tak raději svěsila koutky. Místo toho nasadila výraz, který dávno v duchu překřtila na audienční: strohý, důstojný, neprozrazující nic z myšlenek a emocí skrývajících se v jejím nitru. Naposledy si uhladila vlasy, urovnala záhyb na šatech a vyrazila čelit dalšímu dni.

***

Když vyšla z komnaty, připojil se k ní vzápětí Jörmundur. I po konci války zůstal jejím nejvěrnějším rádcem a dnes zastával pozici její pravé ruky a sekretáře v jednom. Stejně jako ona vypadal v mdlém ranním světle ospale, ale pozdravil ji vřelým úsměvem. Byl jedním z mála, o které se během uplynulých let mohla doopravdy opřít, a jeho rady pro ni měly velkou cenu. Zatímco kráčeli dlouhou chodbou směrem k části paláce určené pro přijímání návštěv, seznamoval ji s podrobnostmi první dnešní schůzky.

"Velvyslanec Irwin už čeká v předpokojích, má paní," oznámil jí, zatímco vcházeli do sálu. Nasuada usedla na vzdálenou stranu jednacího stolu. Dala znamení jednomu z Nočních jestřábů, kteří stáli na hlídce u dveří, aby otevřel a vpustil návštěvníky dovnitř. Když ji před rokem opustila Elva, která už nadále nedokázala snést tlak života v paláci, posílila královna výrazně svou ochranku. Teď si říkala, zda není na čase bezpečnostní opatření konečně zmírnit. Bylo by hezké nepřipadat si věčně jako uprostřed bitevního pole.

Surdská delegaci, která vzápětí vstoupila, však její početná stráž zřejmě nedělala žádné vrásky. Irwin obdařil Nasuadu širokým úsměvem, ve kterém se zaleskly velké bílé zuby. Po konci války ho král Orrin jmenoval velvyslancem Surdy na vardenském dvoře. Jestli proti tomu měl teď už bývalý ministr nějaké námitky, královna se je nikdy nedozvěděla. Svou úlohu plnil výborně – což ovšem znamenalo, že většinou dělal vše pro to, aby Nasuadě co nejvíc ztížil život.

Dnes přišel oděný v pestrých, nákladně zdobených šatech z krajek a brokátů. Stejně ustrojeni byli i jeho společníci, delegace surdských majitelů textilních manufaktur. Nasuadin oficiální program říkal, že jí jen chtějí vzdát hold, ona však dobře věděla, z jakého důvodu přišli doopravdy. Cla necla, je vidět, že surdská šlechta nejsou žádní ubožáci, pomyslela si kousavě. Pokynula jim, aby se usadili naproti ní, zatímco Jörmundur zaujal místo po její pravici.

"Dobré ráno vám všem, pánové," uvítala delegaci s odměřeným úsměvem. "Jsem poctěna, že jste vážili tak dlouhou cestu, abyste mě pozdravili a předali mi své poselství. Nuže, jsem tu a poslouchám."

"Jak je jistě Vaší výsosti známé, obchodní komora, jehož zástupci mě zde doprovázejí, se v posledních měsících potýká s potížemi při vývozu vyšívaných látek ze Surdy do Království," ujal se slova Irwin a obdaroval ji dalším širokým úsměvem. "Jde o materiály té nejvyšší kvality, které svou ušlechtilostí předčí cokoliv, co je na tomto světě utkáno. Je projevem naší dobré vůle, že se chceme o takto vzácné zboží podělit i s vámi a vašimi poddanými. A přesto stále trváte na hloupých celních poplatcích, a dokonce hrozíte, že se budou zvyšovat."

"Jakékoliv zboží dovážené ze Surdy do Království je zatíženo clem, Vaše excelence," opáčila Nasuada a ze všech sil se snažila o klidný tón. "Takové jsou obchodní dohody, které jsme já a král Orrin uzavřeli. Dobře to víte, byl jste ostatně při tom. Je mou povinností chránit živobytí našich tkalců."

"Naše tkalcovské stavy jsou div, světový unikát," zbrunátněl velvyslanec. "O jemnosti našich produktů se nesní ani elfským čarodějům! V celém Království nenajdete srovnatelnou kvalitu. Je neslýchané, aby byl podobný poklad podrobován ponižujícím clům!"

Nasuada zadržela povzdech. Irwin měl sklon k vášnivým a teatrálním projevům. Obvykle jí jeho výbuchy nevadily, protože stačilo zapůsobit na jeho ješitnost a při vyjednávání pak byla schopná s ním obratně manipulovat. Tuto záležitost už však měla na stole celé měsíce a stejně jako Irwin dobře věděla, že jejich dnešní schůzka je jen zdržovací taktika.

"Je to všechno, s čím jste za mnou dnes přišel, Excelence? V tom případě se obávám, že vám budu muset popřát hezký zbytek dne. Cla na textilní výrobky jsou pro Království otázkou strategického významu. Král Orrin to ví stejně dobře jako vy. Pokud si přeje tuto otázku znovu otevřít, jsem ochotna věnovat se jí na společném sjezdu našich obchodních komor příští jaro v Teirmu. Prozatím to však považuji za uzavřenou záležitost."

"Je toto skutečně vaše poslední slovo, Výsosti?"

Velvyslancův tón zněl výhružně. Nasuada k němu překvapeně vzhlédla. Odporovat takto slovům královny se hrubě protivilo diplomatickému protokolu i etiketě.

"Nepovažuji za nutné dál se k tomu vyjadřovat, Irwine," odvětila ledově.

"Než se rozloučíme, dovolte přeci jen, abych vám předvedl nejnovější mistrovský kousek z našich dílen," opáčil velvyslanec. "Jde o materiál té nejvyšší ušlechtilosti a kvality. Vzorek mám tady s sebou. Jeho dokonalost vám vezme dech!"

Zašátral ve skryté kapse kabátce. Než se kdokoliv stačil vzpamatovat, vytáhl malý barevný smotek. Uvolnil šňůrku, která ho držela, a rozbalil nevelký čtvereček látky.

Na stůl se vykutálelo zvláštní mechanické zařízení – hladká ocelová koule opatřená naježenými bodáky a špicemi. Byla o něco menší než Nasuadina pěst a měla v sobě vyříznuto několik otvorů, takže bylo jasné, že je uvnitř dutá. Kutálela se po stole zdánlivě bez cizího přičinění, jako by ji zevnitř ovládala jakási magická síla.

Pak se zastavila a otočila se. Její neživá, mechanická pozornost se upřela na Nasuadu. Zuřivě se roztočila směrem k ní.

A pak se stalo několik věcí zaráz.

Velvyslanec Irwin se prudce vztyčil ze svého místa a namířil prst na Nasuadu. Ta věc na stole vydala pronikavý pištivý zvuk a vznesla se do vzduchu. Královna chtěla uhnout, jenže byla příliš pomalá a mechanické zařízení mířilo přímo na ni.

Noční jestřábi se pohnuli zároveň s Irwinem. Obnažili ostří mečů, jenže to už se jim do cesty postavili členové velvyslancova doprovodu. Ukázalo se, že pod krajkovými kabátci jsou po zuby ozbrojení. Její stráž nemohli zdržet na dlouho, ale Nasuada si s hrůzou uvědomila, že vražednému stroji to bude stačit.

A pak se za zády surdské delegace rozletěly dveře. Dovnitř vpadla postava v tmavých šatech se zahalenou tváří. Královna nepostřehla slovo, které vykřikl, ale muselo být ve starověkém jazyce, protože útočící koule se zarazila. Vzápětí se znovu šíleně roztočila na místě a zmizela v oblaku smrdutých plamenů, které ji strávily zevnitř. V příštím okamžiku už na stole nebylo nic než hromada prachu.

Když Irwin spatřil, že útok selhal, zoufale zaryčel a vrhl se na královnu sám. V ranním světle se zablýskla čepel dýky mířící na Nasuadino odhalené hrdlo. Kdosi ji odstrčil stranou. Dopadla na zem a ten prudký náraz jí vyrazil dech. Spatřila, jak Jörmundur zachytil zvednutou paží ránu, která byla určena jí, a všude po stole se rozstříkla krev.

"Slytha!" zaznělo síní. Irwin nestačil ani zaklít. Nůž mu vypadl z náhle ochablých prstů a velvyslanec se v bezvědomí zhroutil k zemi.

Noční jestřábi mezitím dál zápolili se surdskými vrahy. Zahalený cizinec – teď už bylo jasné, že je to muž – se jim vrhl na pomoc. Probojoval si cestu až k Nasuadě a Jörmundurovi.

"Kde jsou posily?" obrátila se Nasuada na svého rádce zoufale. "Přeci nás nepobijí jako ovce přímo v paláci."

Jörmundur neodpověděl. Když však vytáhla z tajné kapsy ukryté v sukni dýku, chytil ji za zápěstí a rázně zavrtěl hlavou.

"Vy ne, Výsosti."

"Nejsem bezbranná panenka, Jörmundure. Budu bojovat do posledního dechu stejně jako vy ostatní."

Vtom se však do hovoru vložil maskovaný cizinec.

"Jsem tu, abych vás odvedl do bezpečí, paní."

"Neopustím své muže uprostřed pokusu o převrat!"

"Výsosti, poslouchejte mě prosím," řekl Jörmundur naléhavě. "Nevíme, kolik jich v paláci je ani kolik strategických bodů už obsadili. Je pravděpodobné, že se jim podařilo aktivovat staré pasti nastražené ještě před válkou. Noční jestřábi získají situaci brzy pod kontrolu a elfové pomohou s vyčištěním paláce. Ale do té chvíle není ničí život v bezpečí. Nesmíte tady zůstávat!"

"Ne. Neopustím vás jako zbabělec."

"Někdy je útěk to, co vyžaduje největší odvahu, Výsosti. Prosím, běžte."

"S ním?" kývla Nasuada směrem k cizinci. Jörmundur přikývnul.

"Můžete mu věřit, Výsosti. Na mou čest."

"Slibuju, že se brzy vrátím," sevřela královna jeho dlaň pevně ve svých. "Do té doby udrž palác, ano?" Byl to rozkaz, na okamžik se jí však zachvěl hlas. Starý rádce jí silně stiskl ruku.

"Máte mé slovo. Hodně štěstí, Výsosti."

Nestihla odpovědět – to už ji totiž neznámý pevně chytil za paži, zaklínadlem na okamžik prorazil hradbu útočníků a vyběhl s ní na chodbu. Nezamířil však po schodech dolů, jak čekala. Místo toho rázným kopnutím rozbil okenní tabuli. Sklo se vysypalo na nádvoří hluboko pod nimi.

"Pevně se drž," varoval ji. Popadl ji kolem pasu a protáhl se rozbitým oknem ven. Kdyby byla méně v šoku, musela by obdivovat jeho zručnost – třebaže měl volnou jen jednu ruku, hbitě se zachytil ozdobného chrliče nad oknem, přitáhl se k němu a vyzdvihl je oba na římsu o patro výš. Nasuada se ze všech sil snažila nedívat se dolů. Neznámý se postavil vedle ní.

"Můžeme pokračovat?" zeptal se.

"Hlavně mě nenech spadnout."

Čekala další šplhání. To, co následovalo, však byla čistá levitace. Ani se nenadála a stáli na svažité, nerovné střeše paláce. Podle výkřiků a lidského hemžení probíhal v chodbách pod nimi stále boj. Irwin a jeho vrazi zřejmě nebyli sami.

Neznámý vzhlédl k nebi. Nervózně přešlápl, jako by na něco čekal. Nasuada se pokusila uklidnit splašeně bušící srdce a znovu nasadit důstojný výraz. Nebylo to snadné. Když si konečně byla jistá, že je klidná, řekla:

"Tu masku už si můžeš sundat. Není tady nikdo, před kým by ses musel skrývat."

Poslechl ji. Byl jiný, než jakého ho její paměť uchovala: starší, odtažitější. Cizí. Ale jeho hluboké šedé oči si ji prohlížely způsobem, na kterém se pranic nezměnilo.

"Musím se zeptat: je tohle tvůj převrat? Přišel jsi mě připravit o trůn? Ovládl jsi Jörmundura, abys ke mně získal snadnější přístup?"

"A pokud ano? Co pak uděláš?"

Srdce se zase dalo do zběsilého sprintu. Nasuada si však dala záležet, aby ve tváři nepohnula jediným svalem. Věděla, že tahle chvíle může přijít. Stačilo přeci vydechnout jen na krátký okamžik, na mrknutí oka přestat dávat pozor, a všechno se zhroutí… Už dávno se s tím smířila. Svou dýku měla stále u sebe.

Murtagh zřejmě pochopil, jaké myšlenky se jí honí hlavou. Do té chvíle klidnou tváří mu proběhl záblesk zděšení. Popadl ji za zápěstí, jako by jí chtěl zabránit v tom, k čemu se nevyhnutelně stočily její úvahy.

"Všechno, co Jörmundur řekl, je pravda. Přišel jsem tě zachránit. Podrobnosti ti vysvětlím cestou."

Klást další otázky už nestihla. Vzduch totiž naplnilo hluboké hučení, jako by se k zemi snášela bouře. Pak svět zastínil pár obrovských karmínově rudých dračích křídel. Než se Nasuada vzpamatovala, na střeše jejího paláce elegantně přistál Trn. Nedbale u toho švihl ocasem a srazil do hlubin jednu z ozdobných kamenných soch. Královna mohla jen doufat, že tam dole nespadne nikomu na hlavu.

"Až po tobě," kývl Murtagh k sedlu pevně připevněnému na dračím hřbetě. "Musíme si pospíšit. Vůbec nevím, jak dlouho tahle střecha vydrží."

***

Let nemohl být dlouhý, Nasuadě však připadal jako celá věčnost. Nikdy netrpěla přehnaným strachem z výšek, ale ptačí pohled na Ilireu jí vzal dech. Když se konečně zase vzpamatovala, byli už tak vysoko, že přes hukot větru kolem Trnových křídel neslyšela jediného slova. Poryvy ledového vzduchu jí pronikaly pod šaty, takže byla za chvíli promrzlá na kost.

Murtagh seděl v sedle před ní. Za celou dobu se ani jednou neohlédl. Nasuada mohla jen odhadovat, nakolik je duchem přítomný, či zda právě s někým komunikuje v myšlenkách. Přistihla se, že ji to rozčiluje: neměl právo jen tak utéct z rozpačitého momentu vynucené tělesné blízkosti, zatímco ona v něm musela zůstávat.

Po nějaké době se však Trn konečně začal snášet níž. Za chvíli už letěli těsně nad vrcholky stromů. Podle jejího odhadu se museli nacházet asi půlden jízdy od Ilirey. Tímto směrem byl kraj hustě zalesněný a takřka liduprázdný. Drak chvíli kroužil nad hvozdem, jak hledal vhodné místo k přistání. Nakonec se elegantně snesl na vysokou skálu, která jako útes vyčnívala nad okolní les.

Murtagh rozepnul popruhy na sedle a Nasuada sklouzla na zem. Kamenná plocha byla dost široká na to, aby se na ní dal uspořádat menší ples. Okamžitě si však všimla, že z ní nevede žádná cesta dolů. Pokud nechtěla skočit šipku mezi vzrostlé smrky, dostane se odsud zase jen na dračím hřbetě.

"Široko daleko to bylo to nejlepší místo k přistání," vysvětlil Jezdec, když si všiml jejího podezřívavého pohledu. "Nemusíš mít strach. Stojíme na tvé straně."

"Nemám strach," opáčila. "Jen si pamatuju, jak to dopadlo, když jste se mnou vy dva naposledy někam letěli."

Šok v mladíkově tváři ji potěšil víc, než by čekala. Nechtěla to však dát najevo, a tak se radši vydala na obhlídku kamenné plošiny. Odvážila se stanout až na samém jejím okraji: bylo to skutečně tak vysoko, že neměla šanci sama se odsud dostat.

Nedalo se nic dělat. Jestli ji vlastní síly nezachrání, musí se uchýlit k tomu, co umí nejlépe: mluvit a přesvědčovat. Když se vrátila, Murtagh zrovna rozepínal poslední popruhy na Trnově sedle. Sundal ho a rudý drak se spokojeně natáhl na vyhřátý kámen. Od chvíle, kdy ho naposledy spatřila, znatelně vyrostl – když si lehl, na kamennou plošinu se s ním sotva vešli. Nasuada vrhla významný pohled na sedlo, na draka, který očividně právě našel pohodnou pozici ke spánku, a pak zpátky na Jezdce.

"Musíme se vrátit," oznámila mu tím nejrozhodnějším tónem, jaký ve svém repertoáru momentálně měla. "V mém paláci právě probíhá převrat. Nemůžu tady zbaběle čekat, jak to dopadne. Moji muži a moje země mě potřebují!"

"Právě proto se tam teď vracet nesmíš," opáčil Murtagh. Jejímu pohledu však uhnul. "Palác je plný pastí, které se mohou kdykoliv aktivovat. Když se vrátíš, uděláš přesně to, na co čekají. Než jsme odletěli, měl jsem chvíli na to zhodnotit, jak to ve městě vypadá. U všech východů z paláce i z města byla spousta pastí. Čekali, že se budeš pokoušet tamtudy utéct. Ta kouzla by tě dozajista připravila o život. Překazili jsme jim plány způsobem, který nečekali. To nejlepší, co teď můžeš pro Království a své muže udělat, je zůstat tady v bezpečí a počkat, dokud se situace neuklidní."

Tentokrát už se jejímu pohledu nevyhnul. Naopak se do něj pevně zaklesl. Mlčel a čekal – jako by věděl, že má všechen čas světa, a zároveň byl příliš unavený plýtvat slovy.

Byl jiný než v jejích snech. Ale s každým dalším okamžikem, kdy se na něj dívala, ta snová verze bledla a nahrazovala ji jeho skutečná tvář.

"Nechtěla jsem, aby to takhle dopadlo," hlesla nakonec. "Dělala jsem všechno pro to, abych je ochránila. Abych udržela Království na nohou. Abych zabránila další válce. Bohové jsou mi svědky, že jsem se snažila neselhat."

"Nic ještě není ztracené. Teď můžeme jen čekat."

Murtagh ji sledoval těma vážnýma šedýma očima. Pak jí pokynul, aby se posadila vedle něj. Poslechla. Opření o šupinatý rudý ocas sledovali komíhající se špice smrků, jedlí a borovic.

"Řekni mi konečně: kdo jsou oni?"

***

"O tom spiknutí jsem se dozvěděl náhodou, když jsme před rokem s Trnem cestovali po Surdě. Skupina bohatých obchodníků a majitelů manufaktur blízkých dvoru krále Orrina začala být čím dál nespokojenější s celní politikou Království. Po celé zemi se mluví o tom, že surdské manufaktury jsou mnohem kvalitnější než ty vaše, že potřebují vyvážet, protože trh v Surdě je pro jejich produkci příliš malý. Ale cla, která jste na jejich zboží uvalili, jim v tom brání."

"Samozřejmě, že jim v tom brání," zavrčela Nasuada. "Orrin a ta jeho skvadra si představuje, že jim budeme i léta po válce poskytovat vojenskou ochranu, řešit za ně vztahy s elfy a trpaslíky, zahrneme je do nové dohody o Dračích jezdcích, a oni zatím potichu ovládnou naše trhy a zaplaví je vlastním zbožím. Dobře vědí, že naše manufaktury se ještě nevzpamatovaly z války. Města jsou poničená. Plno řemeslníků bojovalo v řadách Vardenů a položili životy za naši věc. Domnívají se snad, že jsme tolik let bojovali, jen aby oni teď slízli smetanu a žili z našich obětí?!" Zarazila se. "Nad čím se tak culíš?"

"Já jen… Nechtěl bych být Irwinem, až se ti dostane pod ruku," zasmál se Murtagh.

"To si piš, že nechtěl. Ale přerušila jsem tě. Pokračuj."

"Ta klika začala u surdského dvora nabírat na síle a vlivu, nikdy se ale nedostali do přímého kontaktu s králem. Podali pár petic a stížností a tím to skončilo. Nejspíš si rychle uvědomili, že nemají dostatečný politický vliv a tlakem na Orrina své věci spíš uškodí. Takže změnili strategii."

"Rozhodli se mě zavraždit?"

"Nemyslím, že to byl jejich plán už od začátku. Nejspíš se jen chtěli vetřít na tvůj dvůr a začít podrývat víru v celní politiku Království i z druhé strany. Jenže se ukázalo, že v Urû'baenu našli mocnějšího spojence, než čekali."

"Je to Ilirea," opravila ho Nasuada. "Urû'baen padl."

"Na jméně nezáleží. Pořád nad ním visí Galbatorixův stín. Když se surdským spiklencům před sedmi měsíci poprvé podařilo navázat kontakty s tvým dvorem, nenatrefili na nikoho jiného než na staré odbojáře ještě z Galbatorixových časů."

"Nikdo takový na mém dvoře není. Všichni v paláci mi složili přísahu ve starověkém jazyce. Moje rozvědka pracuje dnem i nocí. Není možné, aby jim někdo z Galbatorixových lidí unikal tak dlouho."

"Nebyl to nikdo z dvořanů," opáčil Murtagh. "Všichni ti urození, vysoce postavení pánové a dámy, úředníci a odborníci, kterými ses obklopila, jsou ti věrní. Jenže to je ta potíž s vládou – vždycky je někdo pod nimi, někdo, na koho už nevidíš, protože je příliš malý a bezvýznamný. Ale tvůj život nakonec stejně závisí i na jeho loajalitě."

"Chceš říct, že se proti mně spikli obyvatelé města?"

"Byla to jen úzká skupina," zaprotestoval Murtagh rychle, jako by ji chtěl uklidnit. "Většina z nich jsou obyčejní lidé – služebné, kuchaři, zahradníci. Staří jsou tu ještě z dob před válkou, ale v posledních letech se k nim přidalo hodně nových mladých členů. Sní o převratu, o naprosté změně způsobu vlády ve světě – takové, která by byla založená na skutečné vůli lidu."

"Takže mě nenávidí vlastní poddaní."

"Z myšlenek, které jsem jim stačil přečíst, nevyplývalo, že by k tobě chovali osobní zášť. Nepřáli si ani návrat Galbatorixe – mnoho z nich ve skutečnosti trpělo víc pod jeho vládou než po vítězství Vardenů. Ale jsou skálopevně přesvědčení, že způsob vlády se musí změnit – a to nepůjde udělat jinak než skrz převrat."

"A tak nabídli pomoc surdským spiklencům?"

"Přesně tak. Surďané zajistili peníze, čaroděje a politické krytí. Urû'baenský kruh zase věděl, kde se ukrývají neodhalené pasti. S jejich pomocí je surdští čarodějové dokázali aktivovat a naplánovat jejich spuštění."

"A co potom? Co by dělali, kdyby se jim povedlo mě zabít?"

Murtagh se ušklíbl.

"Nemyslím si, že plánovali tak daleko dopředu. Přestavovali si, že se ujmou vlády, ustanoví jakousi prozatímní radu a nechají obyvatele města, aby si sami zvolili nového vůdce. Surdská delegace by za svou účast na převratu samozřejmě dostala změnu obchodní politiky. Možná doufali, že by jim takový krok vynesl i uznání krále Orrina, který by jejich pronikání na trhy v Království politicky zaštítil. Ale to všechno už je teď jedno. Většina spiklenců je mrtvá a ti, co se ještě skrývají, brzy budou."

"Říkal jsi, že ses o tom spiknutí dozvěděl už před rokem," řekla Nasuada. "Proč jsi mě nevaroval?"

"Dlouho jsem si nebyl jistý, jestli to nejsou jenom fámy. Taky jsem až donedávna nevěřil, že by se jim podařilo tak rozsáhlou lest skutečně zorganizovat. Nejdřív jsem si musel být jistý, že jde o skutečnou hrozbu – nechtěl jsem vyvolávat falešný poplach."

"To sis tedy dal skutečně načas," poznamenala Nasuada kousavě. Rozpačitý výraz na Murtaghově tváři ji překvapil.

"Já… varoval jsem Jörmundura. Asi před měsícem, kdy to vypadalo, že k útoku nejspíš doopravdy dojde. Chvíli už jsme byli téměř rozhodnutí jednat a všechny atentátníky pozatýkat. Jenže pak se zdálo, že plán odvolali. Jörmundur rozhodl, že počkáme, budeme je sledovat a uvidíme, co dál. Jenže ti zmetkové nás převezli."

"Ale proč jsi nešel za mnou?"

Murtagh se vyhnul jejímu pohledu. Všimla si, že si už chvíli nervózně pohrává se zdobenou dýkou, kterou vytáhl z pouzdra u pasu.

"Důležité je, že jsem včas rozpoznal, že to byla past. Museli si uvědomit, že jsou sledováni. Předstírali, že útok odvolávají, aby odvrátili naši pozornost Teprve včera večer jsem zachytil myšlenky urû'baenského spikleneckého kruhu. Na poslední chvíli jsme stačili doletět do města a zasáhnout."

"Proč, Murtaghu? Proč jsi nešel přímo za mnou? Proč za mnou nešel aspoň Jörmundur?"

"Požádal jsem ho, aby to před tebou zatím držel v tajnost. Nechtěl jsem tě zbytečně znepokojovat."

Neovládla hysterický smích.

"Znepokojovat mě? Královna potřebuje vědět, když se na ni chystá atentát v jejím vlastním paláci."

"Ehm… Doufal jsem, že to dovedeme vyřešit, aniž by ses o tom dozvěděla. Nechtěl jsem… Já…"

"Nechtěl jsi, abych věděla, že v tom máš prsty? Bál ses, že bych s tebou pak třeba chtěla mluvit? To se mi tím mumláním snažíš říct?"

Jezdec jí věnoval tak upřímně provinilý výraz, že nevěděla, zda ho má dál peskovat, nebo se začít smát. Zároveň si musela přiznat, že to vědomí bolí. Chtěl jsem se ti vyhnout…

Udržet důstojnou masku bylo každým okamžikem těžší.

"Nechtěl jsem ti zbytečně lézt na oči. Rušit tvůj klid. Chápu, že po tom všem, co se stalo, bylo setkání se mnou to poslední, o co bys stála."

"Tohle je to, čeho ses bál?!"

Když mladík váhavě přikývl, bylo na ní, aby odvrátila pohled.

"Ten první rok jsem se každý večer modlila k bohyni Gokukaře, aby ses vrátil," řekla nakonec rozechvěle. "I když jsem věděla, jak nestálá je naše pozice, kolik zlé krve by to vyvolalo, jak moc by to poškodilo naše vztahy se všemi rasami… Každý zatracený večer jsem seděla u okna a přála si, aby se zvenku ozval dračí řev a vy dva jste se objevili na obzoru." Důstojný výraz vzal za své. Uvědomovala si, že se jí třese hlas, už ho ale nedokázala ovládnout. "Časem mě to přešlo. Uvědomila jsem si, jak hloupé to přání bylo. Navíc už jsem dávno neměla čas vysedávat po večerech u okna a zasněně pozorovat hvězdy. Za poslední tři roky jsem neměla jediný volný den. A tak jsem…"

Zapomněla? Ne, to neříkej. Nelži. Jenže jak bych mu mohla přiznat, že mě pravidelně navštěvuje ve snech? Že pořád tak zoufale toužím po tom okamžiku, který nikdy nebyl?

"Nikdy jsem na tebe nezapomněla," hlesla nakonec.

"Ale proč? Myslel jsem, že mě nenávidíš."

"Dobře víš proč."

Hlavním pomyslným postrčením pro sepsání příběhu pro mě bylo vydání nové novely Christophera Paoliniho, která vypráví osudy Murtagha po konci Odkazu dračích jezdců. Vyšla teprve nedávno a v češtině ji zatím neseženete, pokud vás však zajímá kanonický osud tohoto Jezdce a jeho šupinaté druhé-duše, v angličtině je k dostání i na českých knižních e-shopech.