Sněhová vločka: první část
Karju, čarodějku-lingvistku z velkého světa, pracovní povinnosti na nějaký čas zavanou do malé horské vesnice na dalekém severu. Na první pohled se všechno zdá být idylické - dokud jedno zvláštní setkání neobrátí její pobyt naruby...
Sněhová vločka je jednou z mých dřívějších povídek. Částečné publikace se dočkala už na starém blogu, celou si ji ale můžete poprvé přečíst až teď. Funguje jako samostatný příběh, zároveň je však součástí širšího univerza Pohádek z cylindru a snad i úvodem delšího cyklu, do kterého se brzy pustíme.
Stmívalo se.
Nad horami zuřila bouře, vítr lomcoval staletými borovicemi a z rychle tmavnoucí oblohy se sypal sníh. Bylo vidět sotva na pár kroků.
Po lesní cestě se potácela žena. Přes všechnu snahu ochránit se před tím nečasem jí ledový vichr rval z ramen plášť a do očí jí metal sníh. Byla oblečená jen velmi lehce. Spílala v duchu všem bohům známým i neznámým, kteří jí tohle psí počasí jistě poslali do cesty schválně.
Jak je vůbec možné, že se uprostřed léta dostala do sněhové vánice? Odřekla důležitou konferenci, jen aby se sem na sever mohla vydat v nějakou snesitelnou dobu, a prásk ho - hned při příjezdu ji potká stoletá bouře! Pak že akademická práce není nebezpečná. V knihovně se možná o přežití nebojuje, ale když se jeden vydá shánět materiál do terénu, jde mu najednou o krk.
Zaklela. Zpropadený Viktor. Zpropadený Bogoras. Zpropadená, zatracená kniha!
Sháněla materiál na vědeckou publikaci - vliv severních dialektů postrománštiny na korjacké jazyky -, takže musela pátrat přímo u zdroje, v severních horách daleko od civilizovaného světa. Hodlala strávit pár týdnů hledáním v místním archivu a taháním informací přímo z rodilých mluvčích. Do téhle divočiny zabloudil vědec málokdy a lingvistu tu snad ještě neviděli. Vsadila by se, že taková publikace bude terno.
Jenže to by tu nesměla dřív zmrznout.
Sněžilo tak hustě, že stezka pod jejíma nohama už dávno zmizela. Litovala, že si dole v Antji odmítla vzít koně. Jenže tehdy ještě svítilo slunce a hory vypadaly tak malebně, že dojít nahoru do Palany pěšky se zdálo jako výborný nápad. Jak naivní představa!
Nakonec zmoženě klesla do sněhu. Zprvu to vypadalo, že ji opustila síla pokračovat. Pak ale vyndala prokřehlé ruce z kapes, položila je do sněhu a začala mumlat zvláštní mantru. Dlouhé vlasy uvolněné z drdolu jí divoce poletovaly kolem hlavy.
Nekonalo se žádné vyvolávání božských sil ani oslnivé výbuchy nezemského světla. V téhle bouři by jen člověk mimořádně citlivý na magii poznal, že se na křídlech větru přihnali duchové, poslušní rozkazů své paní.
Čarodějka si spokojeně zamnula zmrzlé ruce. Pak je ale pro jistotu zase schovala do kapes. Než začne magie působit, bude to chvíli trvat. Nebyla příliš dobrá léčitelka a kurýrovat se z omrzlin po staru se jí ani trochu nechtělo.
Duchové, které přivolala, kolem ní vířili stejně divoce jako sněhové vločky. Kouzlo rozpustilo sníh, vysušilo mokrou zem a ochránilo ji před větrem.
Udělala si pohodlí, zavřela oči a nechala magii pracovat. Začínalo jí být docela teplo. Do rána je daleko, pokusí se trochu prospat. Nebude to možná nejpříjemněji strávená noc, ale rozhodně lepší než trmácet se zbytek cesty za takového počasí.
Kvůli větru a magii jí zalehlo v uších, takže ten křik nejdřív ani nezaslechla. Až když byl narušitel jen pár metrů od ní, otevřela oči. Díky kouzlu se neměla čeho bát, ať by to byl medvěd nebo bandita, ale zajímalo ji, jakého dalšího nešťastníka překvapilo počasí.
"Haló! Slyšíte mě?! Slečno Hornohvězdná!" Ten člověk si zřejmě mohl vykřičet hlasivky.
Prohlédla si ho. Beranice, teplý zimní plášť, palčáky. Slušné boty. Nevypadal, že by zabloudil. Navíc ji znal jménem.
Hluboce si povzdechla. Nedá se nic dělat, bude muset zase chvíli mrznout. Mávnutím propustila duchy a kouzlo s tichým lupnutím zmizelo. Pomstychtivý vítr se do ní opřel ještě silněji než předtím.
"Slečna Hornohvězdná?" Tvář tomu muži zakrýval silný šál. Nad ním se leskly černé oči, v běsnícím větru přivřené do úzkých čárek.
Přikývla.
Muž jí podal ruku a zamával někam do tmy. Až teď si všimla, že drží lucernu. Zvedla se a oklepala si z pláště sníh.
Z vánice se vynořila temná silueta. Cinkala zvonečky, řehtala a křičela něco, čemu přes fičení větru nebylo rozumět.
"Díky bohům, slečno," řekl ten muž. "Už jsme se báli, že jste někde cestou zmrzla. Poslal nás esa. Vezmeme vás do Palany."
***
Venku poletoval sníh a za zavřenými okenicemi zuřivě kvílel vítr. V krbu praskal oheň. Čarodějka, pro přátele Karja, si hověla v teplé lázni. Docela snadno zapomněla na bouři a ke své spokojenosti se propadala čím dál hlouběji do sladkého nevědomí. Z polospánku ji vytrhlo až zaklepání.
"Slečno?"
Posadila se, najednou zcela bdělá.
"Ano, Stěpane?"
"Nerad ruším, ale poslal mně esa. Mám vás přivést," zahuhlal muž za dveřmi nejistě. Byl to Korjak, pověrčivý horal, a k ní jakožto čarodějce choval hlubokou nedůvěru.
"Dobře. Počkej tam, hned budu hotová."
Vylezla z lázně. Zalitovala, že nemohla v teplé vodě pobýt déle - kdo ví, kdy se jí zase naskytne příležitost? -, ale práce nepočká. Nechala za sebou mokrou cestičku ke krbu, na který jí předtím nějaká dobrá duše položila ručník a jednoduché vlněné šaty. Někdo už zřejmě stihl probrat její zavazadla.
Zatímco si kouzlem sušila vlasy, krátce se zkontrolovala v zrcadle. Pohled jí opětovala mladá žena s mahagonovými vlasy padajícími ve velkých vlnách až do poloviny zad. Na ty byla obzvlášť pyšná. Měla srdcovitý obličej a obvykle světlou pleť zčervenalou horkou lázní.
Spletla si vlasy do jednoduchého copu, oblékla se a odemkla. Stěpan uctivě počkal, dokud si přes šaty nepřetáhla tlustý svetr a nevyšla za ním na chodbu. Přechod z vyhřáté místnosti do chladu jí málem vyrazil dech.
"Esa čeká v salonu," informoval ji. Potlačila úsměv. Poslouchat, jak se vysoký, respekt budící Korjak potýká s obtížnou výslovnosti postrománštiny, bylo skoro roztomilé. Na někoho, kdo se narodil v téhle zapadlé horské díře tisíce kilometrů od Středu, ale mluvil překvapivě dobře.
"Děkuji, Stěpane. Dál už trefím sama."
"Ne," zavrtěl hlavou. "Esa říkal, že vás mám doprovodit."
Pokrčila rameny. Když procházeli kolem okna, přitáhla si plášť těsněji k tělu. Venku bylo vidět jen bílou tmu.
Sešli po schodech do přízemí. Přestože esův dům patřil k nejvýstavnějším - a nejspíš i nejpohodlnějším - ve městě, měl jen dvě patra. Byl obdélníkového půdorysu s vnitřním dvorem, na který se dalo v příznivějším počasí vyjít z chodby v přízemí.
Minuli pootevřené dveře do kuchyně. Z velké místností se kouřilo. Na chodbu vykoukla mladá černovlasá žena, a když uviděla Karju, vyhrkla cosi korjacky.
"Kurkilm ti'mtva," zasyčel Stěpan a ona za sebou spěšně zabouchla.
Čarodějka tázavě zvedla obočí.
"Ana říkala, že vás nemám tudy vodit," přetlumočil Korjak. "Čarodějnice v kuchyni znamenají smůlu." Řekl to s tak odzbrojující upřímností, že si to ani nemohla vzít osobně. Jiný kraj, jiný mrav - co by ve Středu považovali za donebevolající drzost, bylo tady součástí kultury.
Salón, do kterého ji vedl, byla ve skutečnosti obyčejná jídelna, s ohněm v krbu a obrovským dubovým stolem. Naproti dveřím seděl na umně vyřezávané židli starý muž a něco psal. Nad ním stály dvě ženy, jedna držela svícen, druhá čekala s připraveným džbánem. Když jí stařec pokynul, dolila mu jakousi tekutinu do zeleně glazované misky.
Stěpan se váhavě zastavil na prahu.
"Pojďte, slečno," vyzval Karju.
Muž vzhlédl od práce. Byl opravdu starý, vrásčitý, s řídkými bílými vlasy a holým temenem.
"Gumna'n Stepan'esafiawa'kak," pokynul jejímu průvodci.
Korjak se přeuctivě uklonil a vycouval ze dveří. Stařec mávnul na ženy a i ty se vytratily jako duchové. Zůstal jen on a čarodějka.
"Snad se neurazíte, když nevstanu a nepřivítám vás se vší náležitostí," začal. Mluvil postrománštinou, vzhledem k přízvuku nějakou jihovýchodní odnoží, ale překvapivě čistě.
"V pořádku," ujistila ho. "Těší mě, že vás konečně poznávám, pane Bogorasi. Nebo bych spíš měla říct eso?"
"Ale!" mávl rukou. "Jaký já jsem Mistr? Jen starý písmák, který už se bez cizí pomoci ani nepostaví."
"Měla jsem za to, že vás tady chovají docela v úctě," namítla s úsměvem.
"Tihle lidé mají úctu ke každému, kdo přijde z nížin, i kdyby to byl žebrák." Znovu netrpělivě mávl rukou. "Ale doufám, že jste sem nepřijela jen řešit místní způsoby. Nestůjte tam tak, drahá, posaďte se."
Přijala nabízenou židli.
"Předpokládám, že jste dostal Viktorovu zprávu?" zeptala se.
"Dostal, a vaši taky. Když zavazadla dorazila bez vás, báli jsme se, že jste zůstala v té bouři. Tak jsem pro vás radši poslal Stěpana. Kdyby se s vámi něco stalo, Viktor by mi to do smrti neodpustil."
Zvedla oči v sloup.
"Bratr přehání. Ale musím říct, že mě ta bouřka překvapila. Stává se tu často, že sněží uprostřed léta?"
"Tady jsme v horách, slečno Hornohvězdná," odvětil písmák neurčitě. "Počasí si dělá, co chce."
"Asi máte pravdu," zamumlala. "Ale jak jste sám řekl, máme na práci důležitější věci..."
Bogoras mlčky přikývl a posunul k ní stoh papírů, na kterých předtím pracoval. "Tady. Jsou to jen základní poznámky, ale myslím, že pro začátek postačí. Až počasí dovolí, pošlu pár gramotných mládenců prohrabat archiv. Můžete jít s nimi a vybrat si, co se vám bude hodit."
Přitáhla si papíry k sobě. V nose už ji šimrala imaginární vůně zaprášených knih a ona se celá tetelila nedočkavostí...
***
Z krátkého úvodního setkání se nakonec stala tříhodinová debata a Karja se dostala do postele až dlouho po půlnoci. Samým rozčilením nemohla usnout a ráno její první myšlenky patřily sbírce korjackých bájí, kterou si položila vedle postele. Připadala si jako dítě o svátcích zimního slunovratu.
Na následující dny vyměnila reprezentativní šaty, líčidla a vybrané chování vysoce postavené členky Akademie za obnošenou košili, zápisník a hrnek silné lorišské kávy. Přivezla si ji ze Středu, jelikož tady na severu šlo o luxusní zboží, příšerně předražené a povětšinou nepříliš kvalitní.
Po městě se brzy rozkřiklo, že přijela čarodějka z velkého světa, ale Karja se s městskou honorací setkala jen krátce. Většinu času trávila pátráním v Bogorasově rozsáhlé knihovně, třízením materiálů a debatami se samotným starým písmákem.
Zjistila, že stařec ovládá kromě postrománštiny i základy latiny a má překvapivě hluboké znalosti vyšších věd. Narodil se prý tady na severu, ale většinu života strávil jako profesor na univerzitě v Moenně. Sem se podle vlastních slov uchýlil za hledáním klidného stáří. Karja od Viktora věděla, že spíš než to tu hledal úkryt před královskými agenty, ale neptala se. I esa měl právo na tajemství.
Počasí se nebývale vydařilo, jako by se snažilo vyžehlit si to mrazivé přivítání. Na nebi se neobjevil jediný mráček a krajina voněla létem. Navnaděna azurovou oblohou a nedotčenou severskou přírodou si Karja týden po příjezdu povolila jednodenní přestávku. Domácí sandály vyměnila za pevnou horskou obuv, v kuchyni i přes nesouhlas místních žen pobrala trochu jídla a od Bogorase si půjčila mapu okolních kopců. Písmák se netvářil zrovna dvakrát nadšeně a snažil se ji od výletu odradit, ale nenechala se zviklat a jednoho časného rána vyrazila...