Sněhová vločka: druhá část
Bylo opravdu pěkně, slunce svítilo a hory vypadaly jako z pohlednice. Podle mapy Karja rychle našla stezku a vydala se po ní. Měla by ji po hřebeni zavést až ke Golutu, jezeru, o kterém jí psal Viktor. Od Palany to nebylo daleko, sotva deset či patnáct kilometrů.
Jakmile se jí město ztratilo z dohledu, začala si tiše broukat. Lesy voněly, po modrém nebi kroužil sokol a svět se na chvíli zdál prost všech starostí.
Z hřebene byl úžasný výhled. Dole v údolí se jako dětská stavebnice krčila Palana a od ní se do Antje a dál na sever vinula bílá cesta. Na druhé straně se v dálce zvedal masivní štít hory Oulanky, i v létě ozdobený sněhovou čepičkou.
Karja se naobědvala na písčité zemi pod vonícími borovicemi. Po jídle se natáhla do trávy. Odháněla dotěrné komáry, poslouchala šumění větví a klování datla.
Kolem sebe cítila přítomnost duchů.
Magické učení káže, že všechno živé se skládá ze tří matérií - fyzického těla, duše a ducha. Lidské tělo náleží panovníkovi, duše církvi a duch mágům. Je jakýmsi pojítkem mezi fyzickým tělem a duší. Za života od nich nemůže být oddělen - to by znamenalo smrt. Až když člověk zemře a duch se od těla sám odpoutá, prodlévá ještě nějaký čas na tomto světě ve formě nestálé energie. Právě jí využívají čarodějové pro svou práci- pomocí meditačních cvičení dokáží tuto takzvanou třetí matérii rozpoznat a usměrňovat podle vlastní vůle.
Karja teď cítila nejen duchy zvířat, slabé a nekontrolovatelné, ale i lidské. Nebyli kdovíjak silní, ale pracovat by se s nimi dalo. Letmo mávla rukou a pokusila se je spoutat.
Nečekala, že by se mohli bránit. Odpor, na který narazila, ji velice překvapil - duchové na její příkaz zareagovali útokem. Rychle vzala kouzlo zpět a vystavěla kolem své mysli ochrannou bariéru.
Posadila se. Pocit spokojené malátnosti nahradilo znepokojení. Ti duchové nesli stopy hrubého zacházení, byli potrhaní a téměř vyčerpaní. Někdo z nich vysál skoro všechnu sílu a pak je tu nechal jako rozbité hračky.
Karju zamrazilo. Nebylo možné, aby něco takového dokázala obyčejná horská vědma či kouzelník. Tohle měl na svědomí někdo mnohem mocnější - ale podle amatérsky provedené práce taky nepříliš poučený.
Sbalila si věci a nedůtklivě odehnala bzučící hmyz. Najednou z toho místa neměla ani trochu dobrý pocit.
***
Zvedl se ostrý vítr a hnal po nebi těžké černé mraky. Brzy začalo pršet. Svéhlavost místního počasí ji rozčilovala.
Cestou nacházela další a další stopy neodborně použité magie. Nad silou toho čaroděje se tajil dech. Och bohové, jestli na něj narazí...
A pak, aby toho nebylo málo, se déšť proměnil ve sníh. Karjina představivost pracovala na plné obrátky. Byl to jen přelud, nebo opravdu cítila ve vzduchu zvýšenou koncentraci magie? Když chytila do dlaně vločku, ulpěl jí na kůži miniaturní kousek ducha...
Zaklela.
Za chvíli sněžilo tak hustě, že skoro neviděla na krok. Nebe se proměnilo v šedou šmouhu a vítr s čarodějkou bojoval o každý kousek tepla.
Kdybych byla rozumná, nadávala si v duchu, otočila bych se a utekla. Vrátila bych se do Palany a na tohle všechno rychle zapomněla. Jenže já nejsem rozumná, že? Jsem příšerně zvědavá a pravděpodobně na to brzy doplatím.
Co měla dělat? Ten člověk byl nebezpečný, sobě i ostatním. Nemohla to jen tak nechat být.
Znovu tiše zaklela. Pak si přitáhla plášť těsněji k tělu a pokračovala v cestě.
***
Ani nemusela vytahovat mapu, magie ji neomylně vedla k jezeru. Z její intenzity se čarodějce zvedal žaludek.
Slunečný den nechala daleko za sebou. Bouře se utišila a krajina kolem ní teď byla zasněženou pustinou. Dole mezi svahy spatřila jezero. Duchové, kteří nad ním vířili, byli lidským očím neviditelní, ale pro ni to byl pohled jako na jatka.
Obezřetně sestupovala dolů. Spoléhala spíš na magii než na zrak, a tak se jí podařilo nikde se nezabořit. Sklouzla ze svahu. Víření duchů ji neomylně vedlo doprostřed zamrzlého jezera.
Civilista by kolem toho místa prošel bez povšimnutí, ale ona neomylně vycítila přítomnost cizího kouzla - cosi se tu snažilo stát neviditelným. A když ho prolomila, spatřila věž. Mohla být dobrých třicet, čtyřicet metrů vysoká, s dokonale hladkými stěnami, bez oken nebo dveří. Postavená byla celá z ledu, pulsujícího magií - od základů až po špičku ji tvořili zmatení, rozhněvaní duchové. Ta věž držela pohromadě magií.
Karji se zatočila hlava a potlačila nutkání zvracet. Na chvíli měla pocit, že se ji cizí duchové chystají pohltit. Když ale znovu přišla k sobě, viděla všechno jasně. Zdroj vší té magie, tepající srdce labyrintu, bylo na vrcholku věže - pevně se choulil do sebe a třásl se strachem z její přítomnosti.
Rozbila ledovou stěnu a vstoupila dovnitř. Nemohla než tiše obdivovat vnitřní prostory - mrazivé podlahy, stěny pokryté krajkami utkanými ze zmrzlé vody, elegantní točité schodiště, které mizelo kdesi ve výšinách. Studený vzduch ji bodal do plic.
Vydala se po schodech. Při prvním kroku jí po páteři proběhlo chvění, jak se cizí magie stále pokoušela vzdorovat. Jak kráčela výš, zprvu slyšela jen vlastní dech a šum duchů. Čím dál zřetelněji ale rozeznávala i další zvuk.
Pláč.
Posledních pár schodů vyběhla. To, co spatřila, by nečekala ani v nejdivočejším snu.
Těsně pod střechou končilo schodiště ledovou plochou. Stěny tu byly pokryty stejnými spirálovitě se stáčejícími krajkami jako dole. To, co sedělo v jejich středu...
Čarodějka zamrkala, aby se ujistila, že skutečně dobře vidí. To na ni upíralo obrovské, úžasně modré oči plné slz. Bledý obličej to mělo opuchlý od pláče a tekly tomu nudle z nosu.
To nemohlo být starší než dvanáct let.
***
Čarodějka a modrooká dívenka na sebe nevěřícně zíraly. Dítě ani nemrklo. Mělo zacuchané světlé vlasy a Karja i na tu dálku viděla, že je příšerně hubené.
Jako první se z šoku vzpamatovala čarodějka. Udělala poslední krok po schodech; teď si hleděly z očí do očí. Zvedla ruce nad hlavu a otočila je hřbety k dítěti - pro čaroděje to bylo tradiční gesto smíru, protože dlaněmi se kouzlo ovládalo mnohem snadněji. Jenže kvůli vší té magii si zkrátka neuvědomila, že nejedná s čarodějem.
Modroočku její pohyb vyděsil. Vyjekla a vzápětí se o stěnu za Karjou roztříštil obrovský rampouch. Stalo se to tak rychle, že neměla šanci zareagovat, minul ji jen šťastnou náhodou. Další už na ni letěl. Jen tak tak mu uhnula, třetí musela vykrýt protikouzlem.
Dívenka tvořila rampouchy jen tak ze vzduchu. Karja si mimoděk vzpomněla na vlastní učednická léta a první pokusy o zhmotňovací magii. Byla tehdy na sebe neobyčejně hrdá, vždyť tak náročné kouzlo zvládla po pouhých šesti letech studia.
Pochybovala, že s tím stvořením svede něco po dobrém. Rozhodně ne poté, co ji málem přišpendlilo ke zdi. Tohle jinak než hrubou silou nevyřeší. Začala spřádat vlastní kouzlo.
Dítě na její magii zareagovalo neobyčejně rychle, dokonce se pokusilo o protiútok. Ale jeho obrana už byla porušena a čarodějka mohla snadno ohnout jeho vůli podle svého rozmaru a přinutit ho k poslušnosti.
Když dívenka zjistila, že ztratila vládu nad vlastním tělem, nevěřícně zamrkala. Pak se znovu rozplakala.
***
"Ššš. To je v pořádku. Neboj se, já ti neublížím."
Karja si nebyla jistá, zda dítě mluví jejím jazykem, ale doufala, že ho přesto dokáže aspoň trochu uklidnit. Dívenka se po chvíli skutečně ztišila a upřela na čarodějku obrovské modré oči.
"Nedívej se na mě takhle," povzdechla si Karja. "Koukej, maličká, uděláme dohodu. Já tě pustím, aby ses zase mohla hýbat. Nedovolím ti používat kouzla, protože nejsem sebevrah, ale nechám ti svobodnou vůli. A ty mi za to slib, že nikam neutečeš ani neprovedeš žádnou hloupost. Ano?" Odpověď nečekala - proto ji značně překvapilo, když dítě přikývlo.
Opatrně, jako by pouštěla otěže neklidného koně, uvolňovala poutací kouzlo. Nechala dítěti vládu nad vlastním tělem, ale i když věděla, jak nepříjemné to musí být, magické schopnosti mu nevrátila.
Dívenka potřásla hlavou. Neměla vlasy plavé, jak si Karja původně myslela, ale čistě bílé. Typická magická deformace.
"Lepší?" zkusila to.
"Kdo jste?" Dívenka měla silný přízvuk, ale rozumět se jí dalo.
"Jmenuji se Karja," představila se. "Byla jsem na výletě a náhodou jsem narazila na tohle místo. Jsem čarodějka."
"Poslali vás z Palany?"
"Ne. Bydlím v Palaně, ale nikdo mě sem neposlal. Oni vědí, že tu jsi?"
Dívenka se zamračila.
"Běžte pryč! Nechte mě být!" A marně se pokusila uvolnit svou magii.
"Nenamáhej se," řekla čarodějka klidně. "Nepustím tě, dokud mi neodpovíš. Kdo jsi a jak ses sem dostala? A jak to, že o tobě v Palaně vědí?"
Chvíli to vypadalo, že dítě znovu bojuje se slzami. Karja mlčela. Možná byla až moc příkrá... Když to nevypadalo, že by modroočka začala sama, povzdechla si.
"Jak se jmenuješ?"
"Lena," dostalo se jí vzdorovité odpovědi.
"A dál?"
"Dál nic."
"Ty nemáš příjmení?"
Dítě zavrtělo hlavou.
"Levobočci nemají příjmení."
Karji se podařilo udržet klidnou tvář.
"Jak se jmenují tvoji rodiče?"
"Ikanovovi," řekla tiše.
"Předpokládám, že pocházíš z Palany...?"
Přikývnutí.
"Proč ses ptala, jestli mě odtud poslali? Ty se tam někoho bojíš?"
Dlouhé ticho. Pak další přikývnutí.
"Koho?"
Na to už odpověď nedostala. Proč si jenom u všech bohů myslela, že umí jednat s dětmi?
"Dobře, neodpovídej," zabručela. "Jak dlouho už tu jsi?"
"Já nevím." Dívenka začala zase natahovat. "Je tu pořád zima a nikdy nevyjde slunce. Ani nevím, jestli je den nebo noc..."
"Jsi strašně hubená. Co tady jíš?"
Lena pokrčila rameny.
"Já... Nemusím jíst. Nemám hlad."
Samozřejmě. Při nadměrném užívání magie tělo odštěpenou energii prostě spotřebuje. Člověk funguje, má pocit nasycenosti... Dokud nezemře na podvýživu.
"Dobře. Nejdřív jídlo." Karja se postavila a oklepala si z rukou jinovatku.
"Pustíte mě?" zeptala se Lena.
"Myslím, že ne. Nechci, abys po mně zase začala házet rampouchy."
Vytáhla z batohu zbytek svého oběda, a i když jí kručelo v břiše, přenechala ho Leně. Ohřátý jenom kouzlem to nemohl být žádný kulinářský zážitek, ale z modrooččina výrazu by se zdálo, že lepší jídlo v životě neměla.
Zatímco děvčátko hltavě jedlo, přecházela čarodějka po ledu a zkoumala přítomná kouzla.
"Jak dlouho už máš tuhle moc?" zeptal se jako by mimochodem.
"Myslíte sněžení? Nevím," pokrčila Lena útlými rameny. Vypadala najednou mnohem víc jako dítě. "Vždycky jsem to uměla. Macecha... Matka říkala, že jsem prokletá. Proto mě... Proto jsem musela odejít."
"Hm, říkáš tomu sněžení...? Co všechno vlastně umíš, Leno?"
"Udělat sníh a led. A taky sněhovou vánici, když se rozzlobím. A když si nedávám pozor a na něco sáhnu, zmrzne to. Kdo jste vy? Cítím z vás takové divné brnění. Říkala jste, že jste čarodějnice..."
Karja se pousmála.
"Čarodějka," opravila jo. "A ano, jsem. Mám podobný dar jako ty."
"Takže taky umíte dělat sníh?"
"Ne. Ale umím jiné věci, zajímavé a užitečné. Pokud budeš chtít, můžeš se je taky naučit."
Neunikl jí zájem v Lenině tváři. V duchu si spokojeně mnula ruce. Co jen by tohle dítě se správným výcvikem dokázalo!
Pak se ale modroočka zatvářila nejistě.
"Nevím, jestli to chci," odpověděla. Karja se zarazila.
"Proč ne?"
"Matka říkala, že sněžení není dobrá věc. Že mi přinese jenom neštěstí." Kousla se do rtu. "A ostatním taky..."
Zbytek zůstal nevyslovený viset ve vzduchu.
"Matka na tebe byla zlá?" zeptala se Karja jemně. "Proto jsi utekla?"
Děvčátko zavrtělo bílou hlavou, ale mlčelo.
"Mně můžeš věřit, Leno. Znám to." Čarodějka se na ni zpříma podívala. "Když mi bylo šest, moje rodina mě prodala úplně cizím lidem, jenom protože jsem uměla věci, které neznali a kterých se báli. Vím, jak se cítíš."
"Řekli, že musím odejít," zašeptala Lena.
"Tvoji rodiče?"
"Nemám rodiče. Mámu jsem neměla nikdy. A tatínek umřel. Jeho žena už je stará a nemá děti a on chtěl svoje peníze odkázat mně. Ale ona a esa tvrdili, že jsem čarodějné dítě, že nemůžu nic zdědit a že když budu ve městě, přinesu všem jenom neštěstí."
"A tak tě vyhnali," doplnila čarodějka.
"Říkali, že když neodejdu dost daleko, zbaví se mě jednou provždy. Ale věřím, že vy k nim nepatříte. Cítím z vás sníh, a to je dobré." Karja se pokusila o úsměv, ale uvnitř ní to vřelo. Jak jen mohl Bogoras dovolit něco takového?!
Vzala Lenu za ruku. Holčička se jí zadívala do očí a Karja měla pocit, že se v té hluboké modři utopí.
"Poslouchej, Leno," řekla. "To, co se stalo, rozhodně není v pořádku. Není správné, že tě vyhnali. A já nedopustím, aby taková věc zůstala bez potrestání. Esa a tvoje nevlastní matka se z toho budou zodpovídat. Zajistím, abys odsud mohla odejít a naučit se, jak ovládat své schopnosti. Chtěla bys něco takového?"
Lena přikývla. Ne váhavě, jak by dítě souhlasilo se vším, co řekne cizí dospělý. Přikývla s vážným výrazem, jako by s Karjou právě stvrdila smlouvu.
Čarodějku zamrazilo, ale kývnutí stejně vážně opětovala.