Prolog
Hudební doprovod: Lágnætti
Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Zem byla pustá a
prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží. I
řekl Bůh: "Buď světlo!" A bylo světlo. Viděl, že světlo je dobré, a oddělil
světlo od tmy. Světlo nazval Bůh dnem a tmu nazval nocí. Byl večer a bylo
jitro, den první.
Genesis 1/1-6
Na počátku bylo slovo, a to slovo bylo tma.
Tma byla horká a tepající. Byla útočištěm i vězením, pulzovala životem a její dech byl dechem bytí. Byla objetím matky i polibkem milenky, prvním křikem dítěte a posledním vydechnutím starce a eony věku uplynuly v ní v jediném okamžiku.
Tma byla bez konce. Tma byla věčná.
A přeci konec jednou přišel. To když se v nejniternějším srdci tmy zrodilo světlo, a to rostlo a sílilo tak mocně, až byla jednota porušena. Z jediného bytí se stala dvě. Na nebi se objevily hvězdy a pod nohama země a na zemi tvor vlekoucí za sebou smrt. Ten nazval tmu nocí a světlo dnem a naučil se noc nenávidět a den velebit.
Tak byla tma porušena, rozervána, zraněna. Ztratila sílu, která jí dříve pulzovala. Ale přestože se všechno zdálo ztraceno, kusy z ní zůstaly - zmrzačené zbytky někdejší jednoty, zárodky vřícího života uprostřed chladně jasného bytí světla. A v průběhu věků se našli tací, kteří jim dali přednost před věčným dnem.
Pro některé byla útočištěm, pro jiné pastí.
Oné noci byla obojím. Oné noci, kdy se ze tmy vylouply stíny a neviděny, neslyšeny kamsi pospíchaly. Oné větrné, neklidné noci, ve které stíny větřily jako lovečtí psi na stopě, dobře si vědomy, že to, po čem touží, se skrývá blízko. Ve středu jejich srdcí zela otevřená rána a jejich kroky poháněl hlad.
Tehdy panovala skutečná tma, i když pro oči smrtelníků to byla pouhá noc.
A možná noc tak klidná, tak bezpečná, že se smrtelník odvážil opustit bezpečí ohně a vydal se sám do té tmy, přestože proti ní stál sám a bezbranný. Kráčel rychle, ale jistě. Neohlížel se. Neměl strach - vždyť co by mohlo ublížit jemu, pánovi všeho tvorstva? Tma pro něj byla pouhou nepřítomností světla.
Na tváři mu tehdy kvetl šťastný úsměv a bez ustání se dotýkal čehosi, co měl schované na holé kůži pod košilí. Málo si všímal, kam jde, a ještě méně toho, co je kolem něj. Ale stíny nezahálely. Tmou se ozvalo táhlé volání a ony, poslušny rozkazu, vyrazily na lov. Když je smrtelník zpozoroval, bylo už pozdě.
Tma těsně obemkla lovce i jejich kořist a lhostejně sledovala zápas, který neúprosně vedl k jedinému konci. Pranic ji nezajímalo smrtelníkovo divoce bušící srdce, ani jelení skoky, kterými se pokoušel zachránit. Byl rychlý, ale stíny byly rychlejší. Byl rychlý, ale prodíral se tmou hustou jako med, zatímco stíny po ní hladce klouzaly. Strach mu zatemnil smysly, až nezbylo nic než panika a hrůza a rychle se blížící kroky a hlasy, které měly být lidské, ale něco na nich bylo příšerně špatně. Až nezbylo nic než světlo tam na konci lesa, světlo měsíce zalévající louku a dole pod kopcem bezpečí lidských obydlí a záchrana od těch kroků a hlasů, a smrtelník běžel a běžel a světlo bylo čím dál blíž...
Jenže tma neměla smrtelné bytosti ráda, pokud byla takového citu vůbec schopna. Vždyť to právě ony se kdysi zrodily ze světla a začaly ho slepě velebit. Možná proto se smrtelníkovi smekla noha na pokrouceném kořeni sotva pár skoků od okraje lesa. Tvrdě dopadl na zem a přízraky se na něj sesypaly jako dravci na kořist.
Ve vesnici dole pod kopcem uslyšeli kroky i hlasy, které nebyly lidskými, a teď jich mnoho spěchalo nahoru do lesa. Nesli s sebou plápolající pochodně a ostré železo, kterým se smrtelníci naučili bojovat s tmou, a vyrušili hodující přízraky dávno předtím, než stačily nasytit svůj hlad. Svět naplnil křik a dusot nohou po studené lesní půdě a vše nelidské se stáhlo zpět do stínů. Tma byla zas jen pouhou nocí, projasněnou svitem měsíce a světlem hořících loučí.
Ale přes to všechno se smrtelník, ležící na okraji lesa jako polámaná hračka, už znovu nenadechl.
