Na stráži věčného města

O tajemném městě hluboko v poušti, o poslovi nové víry, který ho přichází dobýt pro svého boha - a o tom, že starý svět nemíní dát svou kůži jen tak lehce...

When kingship from heaven was lowered,

the kingship was in Eridu

Když Enki naposledy pohlédl na nebe, bylo žíhané šedivými mračny, která neklidný vítr unášel kamsi do neznáma. Na prchavý okamžik si přál odletět spolu s nimi.

Ten druhý muž na něj shlížel z vrcholu písečné duny. Halilo ho hedvábí a damašek vhodné spíš do paláce než do vyprahlé, liduprázdné pouště. Hlavu měl omotanou turbanem a tvář mu zakrýval kus látky, takže byly vidět jen pichlavé oči podobné dvěma řeřavým uhlíkům. Na krku se mu houpal těžký kus neopracovaného jadeitu.

"Chelb!" zařval muž a ten zvuk se rozlehl prázdnou krajinou. "Zemřeš, pse!"

Mě nelze zabít, chtěl odpovědět Enki, v poslední chvíli však slova deroucí se ze rtů udusil. Ten lukurra, bezvousý divoch, mu nestál za to, aby kvůli němu plýtval dechem.

"Máš poslední možnost se vzdát! Slož zbraň a pokloň se Stvořiteli. Přivítáme tě jako nejskvělejšího z nás."

"Enki, syn Dagona, poslední z čarodějů města Eridu, se neskloní před pouštním divochem," zavolal mág v odpověď. Jako vlnka na dokonale klidné hladině jím proběhl záblesk uspokojení, když zpozoroval, jak se muž ošil.

Rozhodl se změnil pozici. Ten arogantní divoch už rušil jeho klid až příliš dlouho. Krokem pružným jako mladý lev se dal do pohybu. V hedvábí zabalený protivník před ním ustupoval tak dlouho, až obešli celý půlkruh. Enki se teď díval na ruiny města, zatímco jeho soupeř je měl za zády.

Hlupák, pomyslel si čaroděj. Je nastrojenější než kdokoliv, kdo sem zavítal za celá staletí. Doufal jsem, že bude i chytřejší.

Pak Enki zavřel oči. Jakmile se mu pod víčky rozhostila tma, šum myšlenek utichl, jako když náhle přestanou zpívat cikády. Nebylo nic, jen tma a klid.

S očima stále zavřenýma klesl na kolena a přitiskl dlaně na horký, suchý písek.

Veliký Ea, pane vší moudrosti a magie, který kráčíš světem pod jménem Enki a který jsi mi propůjčil své jméno - probuď mé síly a stůj při mně, až budu zabíjet tvé nepřátele.

Mocný proud, který si prorazil cestu jeho chodidly a vlil se do něj jako divoká řeka, byl důvěrně známý i extaticky vzrušující zároveň. Magie ho naplnila až po konečky prstů.

Když čaroděj otevřel oči, divoch stál pořád na stejném místě.

Jeho maso nakrmí pouštní psy, pomyslel si a druhá vlnka poťouchlého uspokojení cákla za tou první. To byla jeho poslední vědomá myšlenka. V následujícím okamžiku ho totiž další příliv moci zbavil schopnosti racionálního uvažování a jeho lidskou mysl nahradil čirým výboj magie.

Enki pozvedl ruce dlaněmi vzhůru - a poušť se pohnula. V širokém kruhu se do vzduchu zvedly miliardy zrnek písku a na jeho rozkaz se zformovaly do vražedného kopí, které vyletělo vstříc nepříteli. Současně s ním se probudily ruiny města. Do vzduchu se zvedaly obrovské kusy zdiva, sloupy a části soch pohřbené po staletí v písku. V následujícím okamžiku se vrhly na vetřelce s jasným cílem rozmačkat ho a zahubit.

Ea, Enki, dej mi sílu. Na oplátku můžeš mít jeho duši.

Kopí z písku zasáhlo zahaleného nepřítele doprostřed hrudi a mrštilo jím nazad. Vzápětí ho zasypaly ruiny. V poušti se rozhostilo mrtvé ticho.

"Bezvousý hlupák," zabručel čaroděj. Chystal se seběhnout z duny, když vtom ho cosi přimělo naposledy se ohlédnout. Možná to byl léty vycvičený instinkt válečníka, snad božský zásah. Jeho sok se vyhrabával zpod kamenných ruin.

"Myslel sis, že mě tvoje černá magie zastaví? Budeš muset umět víc než to, pse!"

A já tě považoval na hlupáka. Možná už skutečně stárnu...

Enki se postavil do střehu, připravený k dalšímu útoku. Než se však zmohl na reakci, cizí čaroděj prudce trhl jadeitovým přívěskem, který mu visel na krku, a Enki náhle ucítil přítomnost třetí bytosti. Páchla magií zcela neznámého druhu a velikou záští.

"Myslel sis, že můžeš urážet služebníky Stvořitele? Můj džin tě vyvede z omylu, pse!"

Enki měl právě jen tolik času, aby dokázal zformovat magický štít. Astrální bytost na něj zaútočila s rychlostí kobry. Levitací se vymrštil do vzduchu. Rozvířil pod sebou písek tak, aby nepříteli zakalil zrak, a vrhal po něm jedno písečné kopí za druhým. Zároveň musel odrážet údery vzteklého démona, které byly čím dál zuřivější.

"Zab ho! Znič ho!" ječel cizí čaroděj.

Velký Ea, stůj při mně. Jestli si jenom trochu vážíš svého města, teď by se mi vážně hodila tvoje pomoc.

Snad to byl trest za tu uštěpačnou myšlenku - v následujícím okamžiku ho totiž démon-džin sevřel ve smrtícím obětí a vrhl se s ním k zemi. Při dopadu se oba rozplynuli. Astrální bytost prostě zmizela ve vzduchu, zatímco Enki se rozpadl na milion písečných zrn.

Zhmotnil se za zakuklencovými zády, jen aby byl vzápětí nucen odrážet další sérii nemilosrdných útoků. Nejasně si uvědomoval, že mu navzdory předchozí sebejistotě docházejí síly - plíživě, ale přece. Pozoroval, jeho protivník stojí na duně a maluje rukama ve vzduchu složité obrazce. Jadeit na jeho hrudi zářil a trhal sebou, jako by byl živý.

Má ho v tom kameni, uvědomil si Enki. Démon je svázaný s kamenem. Když ho zničím...

Znovu se proměnil v prach a písek. Astrální bytost na okamžik zaváhala, neschopná odhadnout pozici svého protivníka. Přesně toho čaroděj využil. Kroužil v čím dál menších kruzích okolo démonova pána, až se nakonec dostal těsně za jeho záda. V té chvíli se zhmotnil a hbitým pohybem mu strhl kámen zavěšený na zlatém řetězu z krku. Širokým obloukem ho odhodil daleko do pouště. Za ním letělo písečné kopí pevné jako ten nejtvrdší kámen.

Ani jeden z nich nemohl slyšet, jak se probodnutý jadeit roztříštil na milion kusů. Oba to ale poznali. Cizí čaroděj zasténal, jako by to byl on, koho kopí zasáhlo. A pro všechny praktické účely tomu tak skutečně bylo - aby mohl démona ovládat, musel ho nechat posednou sám sebe. Kámen byl jen jednou z technik, jak u sebe astrální bytost udržet. Teď byl pryč a vzal s sebou kus čarodějovy duše.

Enki neváhal. Hmátl po vetřelci dobře známým pohybem, připraven rozdrtit mu lebku.

Moc, na kterou narazil, se nepodobala žádné, kterou znal. Nebyl to démon-džin, ani zaříkadlo, kletba nebo jiné lidské kouzlo. Nejvíc se podobala onomu přílivu čiré energie, kterou jeho samotného před začátkem souboje obdaroval Veliký Ea...

Náhle chápal, odkud soupeřova moc pramení.

"Podvol se Stvořiteli," zasyčel zahalený čaroděj.

"Vypadá to, že na tebe budu muset vytáhnout trumf," zabručel Enki a do třetice splynul s pouští v jedno.

Objevil se o hodný kus dál. Klesl na kolena. Tentokrát se však země nedotkl jen dlaněmi - přiložil na ni čelo. Jen se modlil, aby na něj druhý čaroděj nestihl zaútočit, dokud je v téhle strašlivě zranitelné pozici.

Stihl to o zlomek okamžiku. Ve chvíli, kdy vstával a čaroval před sebou další ochranný štít, už se země otřásala a temně, varovně duněla.

"Cos to udělal?" zašeptal jeho soupeř.

"Tahle země vám nepatří," odvětil Enki. "Když se pokusíte podrobit si ji násilím, sama vás zahubí."

A skutečně. Zemí pod jejich nohama otřásalo strašlivé zemětřesení, které jeho soupeře připravilo o rovnováhu. Upadl a marně hledal ztracenou rovnováhu. Zároveň jako by se sama poušť probudila. Vylétaly z ní další a další ruiny, které se pokoušely rozdrtit nepřítele svou vahou, do vzduchu se zvedaly masy písku, oslepovaly ho a dusily, a z hrobů vycházeli s písní na rtech duchové starověkých válečníků.

Cizí čaroděj bojoval dlouho a, jak musel Enki uznat, velice statečně. Když ho pod sebou nakonec uvěznila masa kamenné zdi a on přestal vzdorovat, cítil pouštní mág cosi jako úlevu.

Vystoupal k němu na dunu. K jeho překvapení cizinec stále ještě žil. Šátek mu sklouzl z hlavy a odhalil část tváře. Jedno oko měl vyražené a z úst vytékaly pramínky krve.

"Cos... cos to udělal?" zachroptěl. "Postavil ses Jeho moci, moci Stvořitele." Znělo to nevěřícně a zděšeně. Jako by odmítal pochopit, jak mohl jeho soupeř, kdysi smrtelná bytost, vzdorovat bohu.

Enki k němu poklekl a odhrnul zbytek látek zakrývajících cizincovu tvář. Měl tmavé oči, snědou kůži a jemné, výrazně vystupující lícní kosti. Byl velmi mladý a beze všech pochyb člověk.

"Jak se jmenuješ, bratře?" zeptal se Enki.

"Mohamed," zachrčel chlapec. Ve zdravém oku se mu zaleskly slzy.

"Je mnoho bohů, Mohamede. Silných a mocných, s nimiž není radno si zahrávat. Tvůj je jen jedním z nich."

Výraz na chlapcově tváři byl tak nešťastný, že by Enkimu zlomil srdce, kdyby ještě nějaké měl.

"Bojoval jsi dobře, bratře. Není žádná hanba podlehnout zkušenějšímu protivníkovi. Tvůj bůh na tebe jistě bude hrdý."

Vytáhl dýku zavěšenou u pasu a jedním plynulým pohybem otevřel umírajícímu mladíkovi hrdlo.

"Odejdi v pokoji, bratře," zašeptal.

Chvíli strnule pozoroval, jak se horká krev vsakuje do písku. Potom vstal a bez ohlédnutí odešel do pouště.

Kráčel dlouho a písečná duna se pod jeho nohama zvedala jako hřbet obrovského zvířete. Za ním se ruiny prastarého města znovu skládaly do původní podoby a vtahovaly Mohamedovo tělo dolů do země. Poušť bude jeho hrobem. Enki nevěděl, jaké byly zvyky chlapcova lidu. Ale nepochyboval, že spočinout ve věčném objetí země, která je matkou všech, by i on považoval za důstojný konec.

Propaloval očima daleký obzor na západě, odkud čaroděj přišel. Nebyl první a jistě nebude ani poslední. Přicházelo za ním čím dál víc těch, kteří ho toužili přemoci a získat ruiny města Eridu pro svého boha a své lidské vládce. Od Enkiho vlastního lidu se lišili jako noc od dne. Jinak se oblékali, mluvili jazykem, kterému písečný mág stěží rozuměl a jejich bůh mu připadal cizí - byl žárlivý a majetnický a zdálo se, že nenávidí myšlenku, že na nebesích neprodlévá sám. Se jménem Stvořitele na rtech s Enkim bojovali čarodějové i obyčejní válečníci toho cizího lidu.

Tenhle byl ale první, který ho doopravdy povolal na pomoc. A přestože nakonec podlehl zkušenějšímu protivníkovi, v Enkim střet zasel zrnko pochybností.

Časy se mění a svět se mění s nimi. Velká města starého světa, Uruk a Babylón, Lagaš a Ninive, se všechna proměnila v prach, stejně jako Eridu, První z měst. Místo nich mu smrtelní návštěvníci přinášeli zkazky o Bagdádu, Káhiře a troskách Říma v zemích daleko na západě. Píseční čarodějové, kteří se stejně jako on odevzdali do rukou kněžích a vyměnili svou smrtelnou existenci za čest věčně chránit slávu svých měst, jeden po druhém bledli a měnili se v pouhé stíny. Brzy se i jejich bohové, zbavení svých uctívačů, promění v prach. Pak budou velká města starého světa navždy zapomenuta.

Dokud však byl Enki zde a při síle, nenáleželo mu zaobírat se otázkami, na něž znali odpověď jen bohové . Jeho úkolem bylo sloužit, ochraňovat to, co mu bylo svěřeno. A ochraňovat bude, i kdyby proti němu vytáhlo tisíc dobyvatelských armád. On, Enki, syn Dagona, poslední z čarodějů velkého města Eridu, bude stát až do konce.

S tou myšlenkou se mág rozpadl v prach a písek. Oko smrtelníka by ho nespatřilo, a přeci tam stále byl, všudypřítomný, věčný, až do konce věrně strážící své město.

Zdroj obrázku