Klíček z filigránu

Obraz první. Ležím na lůžku a vím, že sním, ale přece se nemůžu probudit. Jako bych se vznášela ve vodě, pod sebou hlubinu, nos jen pár centimetrů od hladiny. Vidím, jak skrze vodní masu probleskují paprsky světla. Svět tam nahoře, kyslík, bdění, příčetnost je nadosah ruky. Toužím se pohnout, prorazit povrchové napětí na hladině, nadechnout se - ale cosi mě drží.

K tělu se mi lepí zpocené prostěradlo. Jsem za něj ráda. Ta studená vlhkost mi připomíná, že ještě mám fyzické tělo, že část mě je stále ještě člověkem.

Ten zbytek se proměnil ve zvíře.

Ležím na lůžku, a přitom uháním otevřenou planinou a moje kopyta vyklepávají do země staccato. Je to měkká země, vlhká, porostlá mechem a šťavnatou zelenou trávou. Rozvlnila se do mírných kopečků, huňatých zelených bochánků, a já přes ně uháním hnána neznámým strachem.

Nejzvláštnější je, že neutíkám od něčeho. Naopak - to já někoho či něco stíhám. Srdce mi buší strachy při myšlence, že mi moje kořist vyklouzne. Je jako stín, jako postranní myšlenka, pohyb, který zachytíte jen periferním zrakem. Jako by snad ani nebyla. A přece vím, že na ní závisí moje bytí.

Vrz vrz.

Kroky na schodech.

Na prvních dvou dřevěných schodech dole v hale. Ten, kdo stál ještě donedávna u paty schodiště, se teď vydal nahoru.

Musím spěchat.

Musím spěchat, a přeci přecházím z divokého cvalu do klusu, a nakonec se úplně zastavím. Boky porostlé kratičkou hnědou srstí se mi prudce zdvíhají. A stejně tak se zdvíhá i hruď lidská, srůstající s tělem zvířete do jediné bytosti. Jsem jako kentaur, hrabu štíhlýma koňskýma nohama v měkké zemi a lidské paže přitom zvedám k tváři, rukama si projíždím vlasy. Neklidně tančím na místě, plnokrevná kobyla poplašená ptáčkem cvrlikajícím v křoví, a zároveň cítím zcela lidskou paniku stoupající mi vzhůru hrdlem.

Utíká mi. Ta kořist, kterou stíhám. Mizí za kopci, za těmi měkce zelenými obláčky. Ani kdyby mělo mé koňské tělo osm nohou, nedostihla bych ji.

A kroky na schodech jsou čím dál hlasitější.

Pochopení mě třískne do hlavy s razancí litinové pánve.

Zvířecí síla mi tady nepomůže. To, co stíhám, je zcela a bezvýhradně lidské. Děsí se to mojí koňské divokosti. Jestli to chci dostihnout, musím se i já stát člověkem, zcela a bezvýhradně.

Střih. Obraz druhý. Moje koňské tělo mizí, krátká hnědá srst se změnila na nahou lidskou kůži, už mám jen dvě nohy a necítím touhu závodit se svištícím větrem. A zároveň padám, padám rychle a hluboko. Zelené obláčky zmizely, kolem mě je černo.

Podlaha z hladkého bílého dřeva. Zkusmo udělám jeden krok, druhý. Neskřípe. Putuju po podlaze pohledem. Zvedá se do schodů a ty se točí, stoupají výš a výš, až k nebi. Tam nahoře září jasné teplé světlo.

Udělám první krok po prvním schodu. Moje nohy jsou holé kosti bez masa, když si osahám lebku, chybí mi nos a nemůžu nahmatat oči. Zůstal ze mě pouhý skelet. Směju se svému překvapení. Chtěla jsi lidskost až na dřeň, ty hloupá. Nediv se, když se z tebe stala kostra.

Druhý krok a druhý schod. Moje nohy z kostí jsou vratké, kloužou na podlaze z hladkých světlých prken, která je skoro tak bílá jako mé nové tělo. Tápu rukou po zábradlí, a to uskakuje z mého dosahu. Padám. Nastavuji zemi předloktí a křehké kosti se lámou, drolí se na prach. Zvedám se, pokračuji dál, třetí, čtvrtý, pátý schod. Nepotřebuju ruce. Kdo potřebuje ruce, aby mohl chodit? Stoupám stále výš a mé nehmotné uši slyší skřípání dřeva. Ty druhé nohy na těch druhých schodech v přízemí jsou zas o kus výš a já stále nevím, kde se skrývá to, co hledám.

Co mám dělat? ptám se do ticha černého schodiště.

Jdi nahoru, odpovídají mi schody. Tam nahoře je odpověď. Nahoře je klíč.

Klíč.

Teď už vím, za čím jsem běžela zelenou trávou, i proč mi mé koňské tělo bylo v tom závodě k ničemu. Copak bych kopyty mohla uchopit něco tak drobného, jako je zlatý filigránový klíček od vysokého francouzského okna, kterým do místnosti proniká měkké růžové světlo? Copak bych se mohla dotknout něčeho tak křehkého, tak lidského?

Nevím, kde je to okno, ani proč ho potřebuju otevřít. Ale vědomí, že musím najít klíč, který k němu patří, je strašlivě naléhavé, v jediném momentu se stává inherentní součástí mé bytosti. Drží mé holé, bělostné kosti pohromadě, nutí mě jít dál.

Vrz. Skříp.

Kroky na posledním schodu. Ruka na zábradlí. To ono vydalo ten skřípavý zvuk.

Polekala jsem se a ztrácím rovnováhu. Kloužu, padám, v mých kostech se objevuje milion prasklin, rozbíhají se do všech stran jako pavučiny. Jsou stěží postřehnutelné, a přeci se mé tělo sype na kousky. Ztrácím ruce, mizí oblouky žeber a běloskvoucí list pánve.

Odhoď, co je zbytečné. Copak potřebuješ hlavu, abys mohla chodit?

Nepotřebuju, a tak jdu dál a neohlížím se. Nechávám za sebou prach svých kostí, svých myšlenek, snů a tužeb. Zahazuji všechno, co na mě bylo zbytečné, všechno, co bránilo jít rovnou k podstatě, všechny nepotřebné přívěsky na mém bytí. Stoupám po schodech a zároveň se nořím hluboko do sebe.

Poslední schod. Poslední hladké bílé prkno. Už ze mě nezbývá víc než kotníky a hrst kůstek v nártu. Odhodila jsem vše nepotřebné. Ten, kdo šel po těch druhých schodech z haly, přešlapuje na koberci před dveřmi.

A já vystupuju na samý vrchol hladkého bílého schodiště a z něj rovnou do teplého slunečního světla.

Když se ocitnu ve třetím obraze, nejdřív si myslím, že jsem se vrátila do té zvlněné travnaté krajiny. Je to tu stejně zelené a nebe má podobně blankytný odstín. Ale tomuhle místu chybí měkkost, není určené k divokému cvalu. Bylo stvořeno lidmi, pomyslím si při pohledu na kamenné věže, silné zdi a hluboko vykopané hradní příkopy. Stvořeno lidmi a pak změněno silami, které nás přesahují. Kamenné věže jsou pobořené, zdivem prorůstají kmeny mladých bříz a příkop je plný divoce bujícího plevele. Člověk vytrhl kousek přírody, za cenu krve, potu a moře času ho přetvořil ke své vůli, jen aby nad ním při prvním náznaku slabosti zas ztratil vládu. Ten kousek, poslušen svého vnitřního hlasu, se vrátil zpátky do přírody.

Směju se té myšlence, pak se ale zlostně okřiknu. Ty hloupá, copak máš čas filosofovat tady nad zříceninou? Hledej klíč. Vždyť ten, kdo stojí za dveřmi, už nervózně vztahuje ruku, aby zaklepal. Nezůstane slušný navěky. A jestli si nepospíším...

A tak se vrhám do ruin, prodírám se křovím i plevelem, šplhám po věžích a holýma rukama odhazuju balvany. Klíč tady někde musí být.

Musí.

Jinak...

Jinak se ozve klepání.

Klep klep.

Ne, ještě počkej! volám zoufale. Ještě mi dej trochu času. Někde tady je. Když mi dáš ještě chvíli, když si ještě přihladíš účes a zkontroluješ líčení v zrcadle nad schodištěm, když ještě jednou zaklepeš, než vstoupíš, najdu ho. Určitě.

Klep klep klep.

Zřícenina je nemilosrdná. Ignoruje mé volání i mé prosby. Jsem pro ni příliš lidská, příliš měkká a pomíjivá. Neslyší mě, anebo ji zkrátka nezajímám. Klíč, který se ukrývá v jejích útrobách, malinký zlatý klíček jako z domečku pro panenky, klíček, který tak hladce pasuje do bílého francouzského okna, tentokrát nevydá. A já padám dolů z věže a třetí obraz se před mýma očima mění v černočernou tmu.

Dveře se otevírají.

Ležím na lůžku a vidím ji, jak vchází. Vlasy má rozpuštěné, mimoděk pootevírá rty. Šlape na měkký bílý koberec, rozhlíží se po stěnách s meruňkovou tapetou i po oblém dívčím nábytku. Nedívá se do vysokého francouzského okna, kterým dovnitř vniká narůžovělé ranní světlo a kterému chybí klíč. Kráčí k posteli, na které se uprostřed zpocených pokrývek, na lepkavě studeném prostěradle zmítá moje tělo.

Lehá si do něj.

Zavírá oči.

Blesk a hrom a studená voda za krkem. Procitám a několik vteřin se dusím, než si moje plíce uvědomí, že už jsou zpět na tomto světě, že musí pumpovat do těla vzduch. Další nekonečná chvíle, než si vzpomenou, jak se to dělá. Pak už je dobře. Už se nedusím, netopím, už zase dýchám a tep srdce se zklidňuje.

Pomalu, obezřetně nacházím své tělo. Jen dvě nohy, žádná kopyta. Ruce pokryté kůží. Uši, nos i oči. Kosti bezpečně obalené masem.

Zvednu se na loktech. Budík ukazuje pár minut po deváté. Ještě nezvonil. Vysokým francouzským oknem dovnitř vniká narůžovělé ranní světlo a barví celý můj pokoj do pohádkova.

Francouzské okno na zahradu, které zůstává zavřené. Stejně jako jsou zavřené vstupní dveře dole v hale i postranní dvířka od zadního vchodu. Nenašla jsem klíč, a tak nemůžu jít ven. Venku řádí nemoc, říkali, a proto musíme všichni zůstat doma. Abychom chránili sebe i ostatní. Aby tahle noční můra brzy skončila.

Ale já jim nevěřím. Všechno, co potřebuju, je ten zlatý klíček. Dnes jsem možná neuspěla, ale příště si povedu lépe. Příště ho najdu, otevřu dveře a pak všichni vyjdeme do toho růžového ranního světla a věci budou zas jako dřív.

Když přehazuju nohy přes okraj postele, ještě jednou se kouknu po budíku. V duchu počítám.

Ještě patnáct hodin, než půjdu zase spát. Pak to zkusím znova.

Zdroj obrázku