A ve smrti nalezne klid: kapitola I., jednání první

Byly ti odkryty brány smrti, brány šeré smrti jsi spatřil?

Bůh k Jóbovi; Jób 38/4

Předchozí: prolog

Toho rána vytrvale mrholilo a déšť proměnil hřbitovní půdu v lepkavé bláto. Zvony na věži se melancholicky kolébaly a oznamovaly světu, že právě ztratil jednu duši. Ves, ke které kostelík s malým krchovem přiléhaly, se jmenovala Starý Kříž. Už od svítání byla zádumčivě tichá.

Pozůstalých nebylo mnoho. Šlapali do kaluží, cípy šatů si máčeli v blátě a jejich slzy se mísily s dešťovými kapkami. Jeden mladík zavrávoral na kluzké cestě a ze rtů mu vyklouzla tlumená kletba. Dostalo se mu pohoršených pohledů a rozčileného peskování od pobledlé matky.

Bití zvonu svou naléhavostí připomínalo srdce umírajícího, které dobře ví, že vede předem prohraný boj. Na věži posedával párek krkavců a prázdnotu mezi jednotlivými údery rušilo jejich pronikavé krákání. Byl v něm osten zlomyslnosti a cosi, co rozechvívalo srdce a vnášelo do duší strach. Něco je špatně, předpovídali černí ptáci. Pohroma se žene na vaše hlavy. Jenže jako by ve světě rozumu byl někdo ochotný naslouchat krkavcům.

Čtveřice mužů s hekáním spustila rakev do čerstvě vykopané jámy. Spolu s dešťovými kapkami se na ni snášela i slova zádušní mše.

"Pane, Králi slávy,
Vysvoboď duše všech věřících zemřelých
Od útrap pekla a od hluboké propasti.

Vysvoboď je z tlamy lví,
Aby jich nepohltila pekelná hlubina,
Aby neupadly do temnosti."

Kněz v černé sutaně sám připomínal krkavce. Zatímco mu ze rtů splývala slova tryzny, bloudil očima po hřbitově. Nebyl zdejší, zastával vysoký úřad ve městě a sem přijel jen na úpěnlivé prosby pozůstalých, podpořené přímluvou místního duchovního. Mrtvého neznal a podle prázdného výrazu ve tváři se dalo soudit, že mu na jeho odchodu pramálo záleží.

"Světlo věčné ať jim svítí, Pane
Se svatými tvými na věky,
neboť dobrotivý jsi.

Odpočinutí věčné dej jim, Pane,
A světlo věčné ať jim svítí.

Se svatými tvými na věky,
Neboť dobrotivý jsi."

Modlitba utichla. Zůstala jen prázdnota, žal a hladové ptačí krákání. Kněz si odkašlal. Když znovu promluvil, bylo v jeho hlase přeci jen o špetku víc vřelosti.

"Nejmocnější Pane, svěřujeme dnes do tvých rukou duši našeho pokorného syna, věrného druha a laskavého bratra ve víře."

Jeho poslední slova zanikla ve vzlycích mladé dívky. Její pohlednou kulatou tvář hyzdily kruhy pod očima, bezpochyby následek několika probdělých nocí. Nemohlo jí být víc než devatenáct. Ústa, na první pohled stvořená k rozdávání milých úsměvů, měla stažená do žalostného šklebu.

"Marie... buď tiše, děvče." Šedovlasá matróna, do níž byla dívka zavěšená, měla pod očima navlas stejné kruhy a zrovna tak popelavé tváře. Stiskla jí rameno, a když to nepomohlo, přivinula si ji na hruď.

Kněz jim věnoval netrpělivý pohled.

"Odpusťte, veledůstojný pane," zamumlala stará s očima bojácně zabodnutýma do země.

"Pamatujme na slova našeho Pána," pokračoval kněz. "Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít a neumře navěky. A i když byl Christianův život krátký a plný utrpení pozemského světa, modleme se, aby v nebi našel spásu a věčný klid."

Místo k nebi se však všichni obrátili k blátivé díře v zemi. Tam přece byl, v temném, studeném hrobě. Kdo by teď dokázal myslet na nebe?

Mrholení se změnilo v silný liják. Kněz spěšně dokončil modlitbu. Přehodil si přes hlavu kapuci kožešinového pláště a kývl na sluhu, který ho doprovázel. Společně rychlým krokem opustili hřbitov, rakev i pozůstalé.

Odjel kněz, který by poskytl útěchu, který by ujistil, že mrtvý už je na lepším místě a živé časem všechno přebolí. Boží muž zmizel a zdálo se, že Bůh odešel s ním. Zůstal jen zármutek, lepkavý jako smůla, která se člověka drží tím silněji, čím víc se jí chce zbavit.

K odchodu se obrátili i ostatní. Mrtvý nemrtvý, studená voda za krkem nebyla příjemná nikomu. Nakonec zůstaly jen ty dvě ženy. Matróna mladou dívku stále podpírala, přestože i jí se třásla kolena.

"Já bez něj nedokážu žít," vzlykalo děvče zoufale.

Stará upírala nehybný pohled do jámy, na černé víko rakve. Chlapce, který v ní ležel, porodila, vychovala a milovala z celého svého bolavého srdce. Hrobník teď na jeho rakev vrší první kopce hlíny a za chvíli její děťátko navždy zmizí pod vrstvou mazlavého, studeného bláta.

"To bude dobré, kočičko," pohladila dívku po vlasech. "Jednou to přebolí."

Prvních pár dní si popláčeš, moje milá Marie. Jenže krávy se samy nepodojí a slepice nenakrmí. Jednoho dne budeš muset vstát a jít si po své práci, i když budeš jako tělo bez duše.

Nic tě nebude těšit, možná si i seženeš pevný provaz a rozhodneš se jít radši oběsit. Ale nakonec z toho stejně nic nebude. Jsi mladá, a i když tomu teď nevěříš, rychle tě to přebolí. Až přijde jaro, zjistíš, že už tě zármutek nebaví. Najdeš si jiného milého, jiného Christiana, který ti bude nosit sasanky a rozesmívat tě, protože když se směješ, je do smíchu i jemu.

Věř mi, Marie, já to znám. První dítě se mi narodilo, když jsem byla jen o rok starší než ty. Zemřelo po týdnu. Truchlila jsem pro něj, plakala, i utopit jsem se chtěla. Ale taky mě to přebolelo. Vím až moc dobře, jak tohle chodí.

Tebe to přebolí, Marie. Ale co mě, starou ženskou, na kterou už žádný další Christian nečeká? Žádný zlatovlasý chlapec, který dříve nosíval sasanky i mně, protože chtěl vidět svou maminku usměvavou.

Který teď leží v černé zemi, tak daleko od světa živých. Nedosažitelný pro ty, kteří ho milovali.

Ale jeho už to netrápí. Je teď v ráji, došel klidu, přesně jak říkal kněz. Pláč živých ho zpátky nepřivede.

Nic z toho Marii neřekla. Jen dívku dál trpělivě hladila po zádech a jemně ji odváděla od hrobu, u kterého už se činil muž s lopatou. To bylo něco, co ony dvě nepotřebovaly vidět.

Když vycházely ze hřbitova, černí ptáci na kostelní věži stále krákali. Staré ženě kdovíproč přeběhl mráz po zádech.

Rakev pomalu mizela pod vrstvami těžké černé hlíny. Ale mrtvému už na tom nesejde. Neví, co je to chlad, bolest a zármutek. Pán vysvobodil jeho duši a on teď bude blaženě dlít po Jeho boku. Navěky...

Pokračování: kapitola I., jednání druhé