Jak se psalo Uteč, než doroste měsíc II: tvorba světa

Musím přiznat, že pro mě samotnou je svět, v němž se Uteč, než doroste měsíc odehrává, dodnes trochu záhadou. Jak už jsem zmiňovala v předchozím příspěvku, vznikl poměrně intuitivně a od začátku jsem ho tvořila hlavně okolo postav, zatímco reálie byly trochu na vedlejší koleji. U některých prvků dokážu říct celkem přesně, čím jsem se inspirovala nebo jakou atmosféru jsem chtěla vytvořit. I po těch skoro dvou letech od chvíle, co knížka vyšla, mám ale problém poskládat tyhle dílky v jeden celek a říct, co přesně mi to pod rukama vzniklo. Horor? Temná fantasy? Alegorie na střet pohanského světa s "civilizovaným" křesťanstvím?

Od každého je tam asi trochu. Při psaní tohoto příspěvku jsem si ale uvědomila, že je jeden motiv, který se v Uteč, než doroste měsíc objevuje opakovaně: existence na rozhraní, mezi dvěma světy nebo paradigmaty. Funguje to na dvou rovinách: v rámci příběhu, v jeho worldbuildingu a v tom, co zažívají postavy, a na meta úrovni, kde balancuju mezi čistou fantasy a využíváním prvků z reálného světa a historie.

Na pomezí dvou světů

V rámci příběhu se podle mě lavírování na pomezí dvou světů projevuje hodně v atmosféře, kterou jsem se snažila vytvořit pro lešacké údolí. Jde o místo, kde se střetává pohanské a "civilizované", kde lidé vedou zdánlivě normální život bez přítomnosti čehokoliv nadpřirozeného, neustále v sobě ale nosí podvědomý strach, že do jejich světa může proniknout něco temného a nelidského, co tuhle normálnost naruší. Civilizovaný Lešak je v přímém rozporu se Ztracenými horami, v jejichž hlubokých lesích si své útočiště zřídila smečka nemrtvých a kterých se všichni bohabojní vesničané obávají jako místa, odkud může přijít temnota. O Noci duchů, kdy lidé přestanou předstírat normálnost a vědomě se otevřou stínům, se stávají nejvíce zranitelní, a právě to je moment, kdy na ně ten druhý svět může nejsnáze zaútočit.

Lavírování na rozhraní funguje i na úrovni postav a jejich konkrétních příběhů – nejvíc samozřejmě u Christiana, jehož celá linka je o vyrovnávání se s koncem vlastního lidského života a přijetím existence ve stínech. Na rozdíl od svých stovky let (ne)mrtvých druhů má pořád v živé paměti, jaké to je být člověkem, a jeho lidská podstata a vztahy ho pořád hluboce ovlivňují. Zároveň se ale pomalu stává součástí toho druhého, temnějšího světa a je nucený se s touto realitou vypořádávat: od nových, pro člověka nepochopitelných impulzů a pudů, až k přijetí toho, že pro ochranu svých lidských blízkých se možná nakonec bude muset stát monstrem.

Mezi čistou fantastikou a výpůjčkami z historie

A pak je tady balancování na té druhé, meta úrovni: v tom, nakolik je příběh temnou fantasy či hororem, a nakolik si půjčuje prvky a schémata z reálného světa. Lešacké údolí a celý svět, v němž se román odehrává, jsou "vymyšlené": nenajdete je na mapě a nepíše se o nich v žádné učebnici dějepisu. Zároveň jsem si ale vědomě vypůjčila řadu prvků ze "skutečného" světa: od náboženství, které je křesťanstvím ve všem kromě názvu, přes motiv císařství, které se volně inspiruje částečně Římem, částečně středověkou Evropou a jejich periferními regiony, v nichž víra a "civilizace" existovaly a volně se prolínaly s pohanstvím a "barbarstvím", až po občasné sahání po jménech reálných historických postav a skutečně existujících míst (schválně, kolika jste si při čtení všimli?).

Oblast, kde se mi tohle podle mého názoru trochu vymklo z rukou, je časové ukotvení. Ze zpětné vazby, kterou na knížku dostávám, mám pocit, že plno čtenářů si období, v němž se příběh odehrává, představilo jako středověk. Vrcholem byla jedna intenzivní debata o tom, kdo vlastnil vesnice v lešackém údolí a jaká by byla jeho reakce na určitou událost, ke které v knize dojde a ze které domnělý majetek vyjde značně poškozený. Dotyčný si prostředí, ve kterém se kniha odehrává, spojil s konkrétním historickým obdobím reálných evropských dějin, v němž vesnice mohla být něčím majetkem a pravděpodobně existovalo nevolnictví. Což je něco, o co jsem při psaní ani trochu neusilovala.

Kdybych nutně musela Uteč, než doroste měsíc zařadit někam na skutečnou časovou osu, bylo by to pravděpodobně 17. nebo 18. století: baroko, přepjaté duchovno, kapličky u cesty a teskné varhanní tóny, ale zároveň taky způsob života, který se ještě soustředil okolo půdy, zemědělství a zatím neměl moc industrializované společnosti zahnat noční stíny do podvědomí, kde už nad lidmi nemají kontrolu. Dokážu si představit smečku zachycenou ve stínech na nějaké dramatické fresce, vesničany stále ještě potají dodržující pohanské rituály, přestože to místní farář jen nerad vidí, a podvědomý strach, že jakékoliv neštěstí či nehodu mohly mít ve skutečnosti na svědomí zlé síly ukrývající se v hlubokých lesích a horách. Jenže jde hlavně o to, že jsem příběh nijak časově ukotvit nechtěla. Mělo jít zkrátka o blíže nespecifikovanou Minulost, která čtenáři má cosi evokovat, nedá se na ni ale nalepit konkrétní letopočet. Do jaké míry se mi to povedlo a jak moc to naopak mate je něco, nad čím dodnes občas přemýšlím a kdybych knihu psala dneska, rozhodně tomu věnuju víc pozornosti.

Závěrem

Balancování na pomezí nakonec v Uteč, než doroste měsíc nejspíš nejlépe vyjadřují citáty, najdete na začátku každé kapitoly. Řada jich je náboženských – většina z Bible, sáhla jsem ale i do Koránu. Často vyprávějí o světle a řádu, který monoteistické božstvo udržuje ve světě a pomocí něhož ochraňuje své věrné. Pak jsou tu ale ty druhé, často střípky z mojí oblíbené Kytice – úryvky básní naznačující, že občas nastanou chvíle, kdy rouška normálnosti spadne a bůh světla a řádu volky nevolky postoupí své místo něčemu staršímu a temnějšímu, co jsme dávno zatlačili do podvědomí, občas se to ale umí vydrápat zpět. V lešackém údolí tohle cosi nabývá podobu skutečných monster, když pořádně zaryjeme do hlubin naší historické a kulturní paměti, často to ale najdeme i v našem "skutečném" světě. A tenhle rozpor pro mě je a asi vždycky bude fascinující zdroj inspirace.

Jak na vás působila atmosféra Uteč, než doroste měsíc? Vnímali jste balancování na hranici dvou světů, o kterém píšu, nebo jste si prostředí lešackého údolí interpretovali jinak? A co rozpor mezi "civilizovaným" a "pohanským", vnímáte ho v umění, kultuře nebo i ve svém vlastním životě?