Dívka s havraními vlasy: jednání první
Nikdy se nedotýkej dívky s havraními vlasy.
To mu říkával otec vždycky, když se vydával do stepi. Před válkou, než přišel o ruku, byl sám zkušeným lovcem. Věděl hodně o tom, jak přežít v té travnaté pustině, kde sny splývaly se skutečností a jediný špatný krok mohl člověka zabít.
Drž se od nich dál. Jsou to démoni.
Od jisté doby nechodil Vladimir s jinými než s černovlasými. Jako třeba tahle. Někteří muži v táboře o ní říkali, že je to víla, poslední potomek divokého starého lidu. Jiní vojáci ji považovali za čarodějnici a po zvyku svého náboženství naznačili kříž na prsou pokaždé, když o ní mluvili.
Vladimir je neposlouchal. Pro něj to byla prostě jen další povětrná holka, stejná jako všechny ostatní. Jediný rozdíl mezi ní a jimi byly vlasy černé jako noc, které se jí vlnily až k bokům.
Měl se bát. Měl se od ní držet co nejdál. Ale copak to tehdy mohl vědět?
+++
Vladimirova nejstarší vzpomínka patřila nekonečnému modrému nebi. Narodil se na místě, které držel pod svou vládou vítr a všechno od lidí a zvířat až po samotnou rozlehlou step před ním poslušně ohnulo hřbet. V té vzpomínce se země stala jen bezvýznamným tmavým pruhem na okraji jeho zorného pole - všechno ostatní pohltila bezedná modř nebe. Díval se do ní tak dlouho, až se stala propastí, a on se propadal hlouběji a hlouběji.
Celá staletí poté, co opustil stepní kraje, se ten obraz krčil na okraji jeho paměti. Byl jedním z mála věcí, kterých se skutečně bál.
Jeho druhá vzpomínka se týkala matky. Seděla v ní na zápraží a vyšívala - hloupý, zbytečný zvyk, který si přinesla z města a který se k drsnému životu ve stepi ani trochu nehodil. Divočina ji však nikdy nepřiměla se ho vzdát. A přestože vyšívala obyčejnou jednobarevnou nití na kus hrubého plátna, byl výsledný vzor stále jemný a plný detailů. Vladimir věděl, že maminka vyšívá vždycky, když je jí smutno, zatímco sedí na zápraží a toužebně se dívá na vzdálený obzor.
Pak vrzly dveře. Ten zvuk si pamatoval velmi přesně. Ven vyšel otec, víc brunátný než snědý, a vrávoravým krokem zamířil k matce. Malý Vladimir se krčil mezi kůlnou a stěnou domu, takže neviděl, co následovalo. Dobře ale slyšel otcův křik a maminčin pláč, když na ni dopadaly rány a když ji pak otec táhl do domu.
I tahle vzpomínka končila modrým nebem, a to bylo ze všeho nejhorší.
+++
Víla či čarodějnice, která ale ve své podstatě zůstávala děvkou, žila v chýši kus za vesnicí. Byla to maličká polozemnice zarostlá trávou a nebýt proužku světla linoucího zpode dveří, Vladimir by ji nejspíš minul. Zaklepal. V temnotě noci zavyla sova a jemu přeběhlo po páteři mrazení. Blížil se nov a svět se skryl pod pláštěm temnoty. Vladimir však necítil strach. Právě naopak: noc mu přinášela pocit bezpečí a klidu, úkryt před denním světlem a modrou oblohou.
Zevnitř se ozvaly šouravé zvuky. Natolik se vpil pohledem do noci, že je sotva postřehl. Pak se otevřely dveře a před ním stála obyvatelka chýše.
Nikdo neznal pravé jméno té ženy: vojáci skuhravému jazyku místních nerozuměli a svorně ji překřtili na Vránu. Na čarodějnici byla vcelku mladá, ani ne třicetiletá, s výraznou hranatou bradou a pichlavýma očima. Černé vlasy se jí vlnily po zádech a Vladimir pocítil nutkavou potřebu se jich dotknout.
Viděl ji několikrát ve vesnici u studny, nebo když se ochomýtala okolo tábora, nabízela vojákům čtení z ruky a bylinky na nejrůznější neduhy. Zaujala ho okamžitě. Přesto mu trvalo déle, než by chtěl, než se konečně odhodlal se k ní vypravit. A i tehdy to bylo především proto, že jeho kompanie, vyslaná do téhle bohy zapomenuté země slídit po posledních hnízdech povstaleckého odporu, se měla už brzy znovu vydat na pochod. Sám sobě opakoval, že nemá strach z jejího čarodějného umění - přesto však před ní cítil zvláštní ostych.
"Co chceš?" zavrčela Vrána. Na rozdíl od dobyvatelské armády většina vesnice jazyk císařství ovládala, přestože stejně jako ona mluvili s těžkým přízvukem. Vladimir mlčel. Dál si ho prohlížela těma nečitelnýma pichlavýma očima - jako by se stránku po stránce probírala knihou jeho duše.
"Jídlo nemám. Dala včera," založila si nakonec odmítavě ruce na prsou.
"Já..." Proud slov, kterými obvykle tak hýřil, znenadání vyschl. Pod jejím upřeným pohledem si nepřipadal jako důstojník dobyvatelské armády, ale jako malý kluk, který provedl nějakou nepravost.
Vrána se ušklíbla. Pochopila zřejmě i z jeho mlčení.
"Přišel jsi za mnou?" Vladimir přikývl. "Tak pojď."
+++
Vzpomínek na matku měl ještě mnoho, žádná však nepřežila konec jeho lidského života ve stejně krystalické podobě: jen s obtížemi si vybavoval její ukolébavky na dobrou noc, objetí nebo zvuk jejího hlasu. Nevzpomínal si na den, kdy ji otec v opileckém záchvatu odtáhl do stepi a vrátil se domů sám. Zůstával jen její nářek a modré nebe.
To však nic neměnilo na skutečnosti, že jednoho dne matka zmizela. Zemřela opuštěná a zapomenutá -byla cizinka z města, bez opory kmene nebo rodiny, která by po ní truchlila nebo se ji pokusila pomstít. Vladimir byl jediné, co po ní zbylo. To vědomí zasadilo hluboko do něj odhodlání nestát se tak docela příslušníkem kmene, nepodvolit se, přestože v den, kdy zmizela, se jeho vlastní život proměnil v peklo na zemi.
Pár let nato ztratil i otce, třebaže ke svému nesmírnému zklamání jen dočasně. V té době byl už dost starý na to, aby viděl, že se děje něco velkého, třebaže ještě neznal nepřítele, proti kterému stepní kmeny stály. Otec vyráběl šípy a čistil zbraně, odvedl ho ke své sestře do vesnice, a nakonec on i ostatní muži odešli kamsi na západ. Až později Vladimir pochopil, že nenasytný císařský obr se v těch letech konečně prokousal až na hranici stepi. Divoké kmeny se poprvé po dekádách přestaly bít mezi sebou a vytáhly bránit zemi svých předků. A Vladimir se poprvé v životě ocitl mimo otcův dosah.
+++
Vrána se pousmála zvláštním zpytujícím způsobem, a jemu přejel po páteři ledový záchvěv. Ustoupila ode dveří a nechala ho vstoupit.
Její domov představovala jediná stísněná místnost, kterou sdílela s kočkou a hejnem slepic. V rohu hořelo ohniště, ze kterého unikal kouř dírou ve střeše. Na stěnách tančily divoké stíny a v koutech se schovávala hutná, téměř hmatatelná tma.
Vrána k němu přistoupila blíž, tak blízko, že by uhnul, kdyby měl kam. Dotkla se jeho tváře: líce, rtů, koutku oka.
"Vítej," řekla tiše. "Posaď se."
Poslechl a sedl si do kouta na hromadu dek, které jí zřejmě sloužily za lůžko. Při pohledu na skromnost jejího obydlí pocítil absurdní výčitku, že si armáda dovolila z toho mála ještě brát. Na truc té myšlence se na dekách rozvalil co nejpohodlněji.
Divný pocit tím však nezahnal.
Vrána se mezitím točila kolem ohniště a cosi připravovala v omláceném kotlíku. Plameny jí házely do tváře zvláštní mihotavé stíny. Čas od času vzhlédla a usmála se na něj - měla hezké bílé zuby, a pěkně vykrojené tenké rty.
"Nevypadáš jako ostatní vojáci," řekla. "Jsi cizinec?"
"Jsem z východu," odpověděl. "Ze stepí."
"Slyšela jsem o těch místech. Bojovali jste jako lvi, když vás císařství napadlo. Dodnes se vás bojí." Věnovala mu další záhadný úsměv.
Oni bojovali, pomyslel si Vladimir. Nahlas však neřekl nic. A Vrána, která si všimla jeho zaváhání, se dál neptala, přestože otázky byly rozhodně na místě: vždyť stepní lid bojoval, a přesto teď Vladimir táhne světem pod záštitou císařské moci.
"Všimla jsem si tě," změnila místo toho téma. "Ve vesnici, když jsi smlouval s řezníkem. Je lakomec, vždycky se mě snaží natáhnout. Ale když jsi od něj odcházel ty, byl celý pobledlý a sotva koktal."
"Musela jsi mě sledovat dlouho."
"Jenom tak dlouho, abych si o tobě udělala obrázek. Chtěla jsem vědět, s kým budu mít tu čest."
"Věděla jsi, že za tebou přijdu?" zeptal se se staženým hrdlem.
"Vím plno věcí."
Přistoupila k němu. Než však stačil zareagovat, podala mu šálek docela obyčejného odvaru z bylinek. Poděkoval a vzal si ho. Hliněná nádobka příjemně hřála do dlaní. Zatímco srkal horkou tekutinu, žena se posadila vedle něj a zase ho pozorovala - jako by každičký rys a výraz jeho tváře procházel jakýmsi záhadným testem.
Než se stačil zeptat, zda prošel, nahnula se k němu. Příjemně voněla: kouřem z ohniště, borovým lesem a záhadnými dálkami. Jemně ho políbila na tvář. Chtěl jí polibek oplatit, ale zarazila ho.
"Nejdřív tě chci o něco poprosit."
"Co chceš?" vydechl.
"Dej mi ruku." Když poslechl, jemně mu přejela prstem po dlani. "Chci si přečíst tvou budoucnost. Je na tobě něco zvláštního, cizinče ze stepi. A já musím vědět, co to je."
+++
Léta války byla nejšťastnějším obdobím jeho života. Dala mu zapomenout na matku vyšívající na zápraží, na otcovy záchvaty vzteku i vlastní děs z každé další rány. Jeho teta, néni, byla přísná žena ztvrdlá životem na pomezí divočiny, ale měla v sobě i vřelost, kterou Vladimir do té doby nepoznal.
Společně s bratranci a ostatními chlapci z vesnice podnikal lovecké výpravy do stepi, nejdřív jen na pár hodin či na půl dne, zanedlouho se však vydávali pryč na celé dny. Samozřejmě, že step dávno znali - už dřív lovili se svými otci, strýci a staršími bratry, nebo si hrávali na jejím okraji. Ale Vladimirův lid nikdy neznal koně, kteří by odvážlivcům umožnili delší výpravy, a tak byl skutečný lov v hlubinách liduprázdných rovin určen jen dospělým mužům. A to teď byli oni - sotva odrostlí kluci, kteří by za jiných okolností byli ještě napůl dětmi, v čase války však museli kmeni opatřovat důležitou část zásob.
Výpravy do hlubin větrem bičovaných planin skrývaly mnohá nebezpečí, z nichž jedno bylo strašidelnější než všechna ostatní dohromady.
"Dej si pozor na divoženky," strašila ho už od prvního dne teta a starší chlapci. "Když se odvážíš moc daleko, chytí tě a už se nikdy nevrátíš. Nebo ti vlezou do hlavy a budou ti šeptat do ucha, až zešílíš. Budeš v noci obcházet kolem chalup a roztrháš na kousíčky každého, kdo ti přijde do cesty."
Vyděsili ho důkladně: když poprvé následoval své starší druhy na loveckou výpravu, drobné dlaně svírající luk se mu potily a kolena měl zrosolovatělá strachem. Večer pak se směsicí děsu a úžasu naslouchal příběhům o setkání s divoženkami - záhadnými nelidskými čarodějkami, které od počátku věků žily bok po boku stepního lidu, a přeci se o nich vědělo pramálo. Snad jen to, že umí věštit budoucnost, a když se jim člověk zalíbí, splní mu prý přání.
Zatímco večer o nich slýchával fantaskní historky, ve dne je vídal jako tajemné stíny prohánějící se stepí, vždycky tak blízko, aby vyvolaly strach a úctu, ale nikdy dost na to, aby věděl, jak doopravdy vypadají. Byly však součástí mocného kouzla, které ovládlo Vladimirovu duši. Step v něm probudila do té doby spící melodii - kvílení větru, šumění miliard stébel trávy, volání nekonečných dálek. I po staletích mu ta hudba, milovaná i nenáviděná zároveň, stále hrála v srdci.
+++
Válka trvala tři roky. Nejprve se i mocná císařská armáda
zachvěla a zakolísala před zuřivostí sjednocených kmenů, rozhodnutých bránit svou
zemi za každou cenu. Netrvalo však dlouho a vojenská mašinérie se znovu
rozběhla, uvedla do pohybu všechny dosud skryté rezervy a neprotažené svaly a
udeřila na klany s železnou silou, které se nedalo vzdorovat.
Většina války tak byla jen jedním dlouhým krvavým ústupem. Když se císařský kolos konečně zastavil, ovládal větší území, než jaké by si před válkou kterákoliv z bojujících stran dokázala představit - prohra byla strašlivá a definitivní.
Když boje konečně utichly, bylo Vladimirovi patnáct let. Byl už skoro dospělý muž, z luku střílel lépe než kdokoliv z jeho vrstevníků a stepním démonům se vysmíval do tváře.
Z jejich klanu se domů vrátilo jen půl tuctu mužů, zlomených a zmrzačených na těle i na duchu, navždy poznamenaných tím, co na západě spatřili: obraz starého světa končícího v krvi a plamenech. Jak jen Vladimir proklínal bohy, že mezi nimi je i jeho otec.
Válka ho připravila o pravou ruku a poslední zbytky laskavosti. Vrátil se do srubu ve stepi, který po ta tři léta zel prázdnotou, a Vladimira vzal s sebou. Chlapec se bránil, naléhal na tetu, aby ho nechala u sebe ve vesnici. Zdálo se, že i ona by dala přednost tomu mít chlapce blíž. Ale otec byl teď mrzák, neschopný postarat se o sebe sám a příliš zahořklý, než aby vydržel život s lidmi. Vladimir měl jako syn povinnost být mu k ruce. Chtě nechtě musel jít. A peklo začalo nanovo.
+++
"Vladku, kde se schováváš? Vylez, ty malej hajzlíku!"
Vmáčkl se hlouběji do mezery mezi kůlnou a stěnou domu. Dávno pryč však byly doby, kdy se do téhle skrýše vešel celý.
"Tady jsi. Vylez, dělej!"
Se skloněnou hlavou se postavil před otce.
"Kdes byl?"
Kousl se do rtu. Mlčel. To bylo základní pravidlo hry.
"Rozumíš, když na tebe mluvím? Povídám: kdes byl?!"
Vladimir počítal vteřiny ticha. Otec měl na sobě staré kožené boty z války. Měly odrbané špičky a dávno už ztratily původní barvu, ale pořád byly pevné. Pořád bolelo, když jste jimi dostali kopanec do žeber.
"Tak odpověz, parchante zatracená!"
Upíral pohled na špičky těch bot a nad sebou hmatatelně cítil tíhu otcova stínu. Jako by zbytek světa zmizel a zůstal jen on, veliký, strašlivý a všemocný.
Přesto Vladimir statečně čekal. Z velké dálky slyšel, jak otec nadává. Počítal.
První rána dopadla, než se dostal k pěti.
"Tak kdes kurva byl?!"
Chránil si rukama hlavu, ale na záda a paže mu dopadaly čím dál prudší rány. Nehodlal však dopřát otci to potěšení vidět ho žebrat o milost. Takhle se ta hra nehrála.
"Ty jeden parchante! Zmaluju tě do krvava! Však si ještě dobře rozmyslíš, než se příště budeš courat kdovíkde..."
Po jedné obzvlášť dobře mířené ráně pod ním podklesla kolena. Slyšel, jak otec namáhavě dýchá. Zatínal zuby. Cosi v něm řvalo, ať promluví, ať všechno vysvětlí, ale už se naučil ten hlas ignorovat. Musel to dotáhnout až do konce. A tak nechal otce, ať ho zasypává jednou ránou za druhou, až ho nakonec srazil na zem a uštědřil mu několik tvrdých kopanců. Vladimirovi uniklo bolestivé zasténání.
"Neřvi! Copak jsi ženská?"
Špička boty ho dloubla do žeber. Pak otec konečně přestal. Ztěžka oddechoval
"Teď už se mi mladý pán uráčí povědět, kde byl?"
Vladimir se vzepřel na loktech a podíval se otci do tváře.
"Byl jsem u nény," vypravil ze sebe s obtížemi. V ústech cítil pachuť krve. "Potřebovala nanosit domů vodu."
Vychutnával si výraz na otcově tváři, měnící se z rozzuřeného šklebu v šok a nakonec změklou lítost. Vladimirovi se ten pohled hnusil stokrát víc než otcova brutalita.
"To si... to si hodný kluk, Vladku," vykoktal otec. "Příště se tak necourej. Kdyby ses vrátil dřív, nemusels dostat..."
A mátožně zamířil do domu.
Vladimir se v duchu ušklíbl. Celé tělo ho bolelo a nové modřiny jenom doplní sbírku těch ostatních. Ale cítil hluboké zadostiučinění. Věděl, že není na světě moci, která by otcovy záchvaty vzteku mohla zastavit. Stále v něm však zbývalo pár pokřivených zbytků svědomí, které se ozvaly většinou hned poté, co Vladimirovi uštědřil výprask. Vědomí, že syna zbil zcela zbytečně, ho na pár dní uvrhne do hluboké sebelítosti doplněné alkoholovým kómatem. Vladimir bude mít pokoj, a navíc ho bude hřát vědomí, že otec trpí ještě mnohem víc než on sám.
Takhle se ta hra hrála.