Dívka s havraními vlasy: jednání čtvrté
Na obzor se ještě ani nestačily vydrápat první sluneční paprsky a čtvrtá kompanie už byla v sedlech. Když projížděli vesnicí, z oken a pootevřených dveří je pozorovaly bledé tváře místních. Jejich kamenné výrazy neprozrazovaly, co si myslí. Nebylo však od věci hádat, že řada z nich jim přeje neúspěch, zmar a záhubu.
Vpředu oddílu jelo na tucet průzkumníků. Nebylo na nich poznat, že za sebou mají probdělou noc, že se teprve před chvílí vrátili z výpravy, aby podali hlášení, zhltli studené vojenské příděly a vyměnili staré koně za čerstvé. Očima bystře zkoumali okolní krajinu a v duchu už sváděli bitvu s nepřítelem.
I z Vladimira jako kouzlem spadla únava. Právě strávil dobrou hodinu řvaním po svých mužích a přípravou rychlého odjezdu. Teď poslouchal poslední detaily hlášení průzkumníků a společně s ostatními veliteli zvažoval nejvhodnější místo střetu s protivníkem. Na únavu nebyl čas, a stejně tak ani na výčitky svědomí. Hryzly ho jen na okamžik, když projížděli okolo Vrániny chýše. Ale Vladimir nenechal tísnivou vzpomínku, aby mu nahnala strach. Měla k nenávisti dobrý důvod, říkal si. Není žádný div, že vykládala všemožné nesmysly, jen aby se mi dostala pod kůži.
Za vesnicí oddíl zrychlil do klusu. Průzkumníci je vedli proti proudu bezejmenné řeky přitékající ze severu. Zhruba půl dne cesty odsud narazili na jednu z posledních velkých rebelských skupin, po které kompanie pásla už celou věčnost. Právě z podobných jednotek byla složena konečná obrana místních před císařským obrem - tak jako na východě a kdekoliv jinde se po pádu regulérní armády nepřítel uchýlil k záškodnickému boji. Jakmile zlomí tenhle odpor, kolonizaci už nic nezastaví.
Vladimir to dobře znal. Většina bojů, které svedl během svých dvou dekád v armádě, byly právě střety s neviditelným nepřítelem skrývajícím se v hustých lesích, zarostlých bažinách nebo zničehonic vyskakujícím z rovné stepi, aby ničil a rozséval zkázu v císařském vojsku. Skutečnost, že Vladimir stále žil a bojoval, zatímco stepi, bažiny i husté lesy se dnes na mapě zakreslovaly jako součást císařova panství, mu však dovolovala nedělat si z dnešního úkolu příliš těžkou hlavu.
Přesto zaváhal, když řeka, kterou sledovali, zmizela v úzké soutěsce. Cesta vedoucí podél ní se proměnila v úzkou pěšinu, ztrácející se v labyrintu nepřehledných skalních zákrutů. Pokud by nás chtěli odříznout, udělají to tady, napadlo ho. Ale zaplašil tu myšlenku. Průzkumníci věděli, kam jedou. Okraje průsmyku, které by z nich dělaly bolestivě zranitelný cíl, byly bezpečné a zajištěné. Proud vojska se navíc nezadržitelně valil dál. Už nebylo možné ho zastavit, ani kdyby Vladimir chtěl.
Vjeli dovnitř a skály se kolem nich sevřely jako stěny klece. Měly měnivě šedivou barvu, která působila dojmem, že se kamenná masa pohybuje a vlní, že je z jejího nitra kdosi pozoruje. Cesta byla navíc po obou stranách lemována velkými balvany, zákruty a jeskyněmi, které ani trochu nepřidávaly na klidu.
Pokračovali v jízdě tak dlouho, že už i zadní řady kompanie musely být hluboko v kamenném labyrintu. Konečně se před nimi stezka začala rozšiřovat do cesty dost široké na to, aby po ní mohlo jet více než pár jezdců vedle sebe.
A právě tehdy je Vladimir poprvé uviděl. Byla to jen šmouha zachycená koutkem oka, která hned zase zmizela. Ale nepochyboval, že tam je - do kožešin zahalený bojovník skrývající se za velkým balvanem.
Ohlédl se. Konec oddílu byl zoufale daleko.
"Je to past!" zařval. "Jeďte!"
Sám popohnal koně do cvalu. To stejné udělali muži okolo něj, kteří měli dost rozumu, aby nejdřív jednali a až pak se ptali. Koně se řítili ke konci soutěsky pobízeni ostruhami jezdců i vahou zadních řad, které se na ně začaly tlačit. Do místa, kde se cesta rozšiřovala, zbývalo čelu skupiny už sotva tucet kroků. A tehdy dopadly první šípy.
Snesly se na ně shora, z okrajů soutěsky, které měly být prázdné a bezpečné. Vladimir neměl čas se ptát, zda za tím stojí zrada nebo jen neschopnost průzkumníků. Okamžitě se totiž ozvaly výkřiky zasažených, divoké ržání koní a zvuky mnoha srážek, ke kterým na úzké pěšině v prudkém cvalu nevyhnutelně muselo dojít. Současně s tím ze skal vyskočili maskovaní bojovníci. Předtím okolo nich projely celé řady vojáků, aniž by si jich někdo všiml - jako by se skalami splynuli v jedinou bytost.
Kompanii zachvátil dokonalý chaos. Věrni svému výcviku a disciplíně se muži pokoušeli srotit alespoň do menších skupin, které by se z koní lépe bránily, ale nezraněných bylo zoufale málo a přesila nečekaná a drtivá. Sám Vladimir srazil k zemi dva nebo tři útočníky, než konečně našel okamžik na zhodnocení celé situace. Z průzkumníků a důstojníků, kteří se společně s ním jako první pustili do střemhlavého cvalu, jich zbývala polovina. Spojit se se zbytkem oddílu bylo nemyslitelné - od ostatních je oddělovalo moře nepřátel.
Vzduchem znovu zasvištěly šípy. Vladimirův kůň zařičel a klopýtl. Kopl ho patami do boků a pokoušel se ho popohnat k dalšímu cvalu, ale pod naříkajícím zvířetem podklesávaly přední nohy. Až ve chvíli, kdy se po hlavě zhroutilo k zemi a vyhodilo ho ze sedla, si Vladimir uvědomil, že mu z hrudi trčí několik šípů.
Pád mu vyrazil dech. Několik drahocenných okamžiků zjišťoval, kde je nahoře a kde dole, než se dokázal s pomocí skalní stěny vydrápat zpět na nohy. Odrazil výpad dalšího barbara vedený dlouhým zahnutým nožem a sám mu vrazil čepel do odhaleného boku. Jinému podrazil nohy a dobil ho na zemi. Vzápětí se okolo něj přehnala dvojice koní. Na nich seděli poslední přeživší průzkumníci. Zbytek jejich skupiny byl beznadějně rozprášen.
Jestli ti dva dosáhli konce soutěsky už se však Vladimir nedozvěděl. V té chvíli mu totiž ramenem projela oslepující bolest, jak ho zasáhl jeden z šípů vystřelovaných z vrcholu soutěsky. Zlomil se v pase. Střelec si ho zřejmě všiml a pochopil, jak snadný je cíl, protože vzápětí přilétly další tři střely. Jedna narazila do skály. Druhé dvě se zabodly do živého masa, do boku a do stehna. Vladimir zasténal. Jen stěží se držel na nohou.
Ránu, která přišla od dalšího divoce pomalovaného barbara, už nedokázal vykrýt. Čepel se mu zakousla do boku. Pokusil se o protiúder, ale nepřítel ho hravě odrazil. Vyrazil proti Vladimirovi a vrazil mu ostří do nechráněného břicha.
Ta rána ho odstřihla od světa. V prvním okamžiku necítil bolest - jen neuvěřitelné překvapení nad tím, co se právě stalo.
Je to past, křičela Vrána. Chytil ses.
Jako by čas zpomalil. Vladimir klopýtavě ustupoval před dalším úderem, až škobrtl a nohy už ho dál neunesly. Dopadl na záda. Pomalovaný bojovník mu zasadil další ránu, a pak další a další. Vladimir věděl, že na něj cosi křičí, ale nerozuměl vlastním slovům. Dokud řval, přicházely další a další rány. Až teprve když mu hlas vypověděl službu a tělo ochablo, hluché k dalším příkazům, se barbar otočil a vydal se hledat novou oběť.
Ruce měl náhle celé rudé. Holými dlaněmi se zoufale pokoušel zastavit krvácení z mnoha ran na břiše a na hrudi, i když sám věděl, že je to zbytečné. Každý nádech příšerně bolel a na jazyku cítil železitou pachuť. I kdyby jim teď zázračně přišly na pomoc posily, na světě nebylo lékaře, který by dokázal taková zranění vyléčit.
Chrčivě se nadechl. Měl pocit, že mu to spíš uškodilo, protože bolest v plicích se ze strašlivé změnila v oslepující. Před očima mu vykvétaly černé skvrny a bylo jich čím dál víc. Mrkal a ze všech sil se snažil udržet si alespoň zrak jasný, bojovat proti tomu, o čem věděl, že musí nevyhnutelně přijít...
Vzápětí svět zčernal docela. Než si ho vzala temnota, hlavou mu proběhla ještě poslední souvislá myšlenka.
Takhle to přece neskončí.
Pak se ochabující tělo konečně podvolilo a on ztratil vědomí.
+++
Dlouho cítil, jak padá. Řítil se temnotou a jeho já se smrštilo na pouhé vědomí vlastní existence, osamělou myšlenku oproštěnou od těla nebo smyslového vnímání. Padal nekonečně dlouho, přesvědčený, že konec musí přijít každým okamžikem.
Jenže jak měl vzápětí poznat, nebyl to volný pád. Hluboko v tom, co ještě zbývalo z jeho já, vězelo zapuštěné lano. Dokud se volně odvíjelo, padal. Teď se však napjalo, nechalo ho zhoupnout se nad propastí nicoty a nepustilo ho dál. Stále byl pevně spojený se životem. Druhý konec toho lana držela bytost, kterou velmi dobře znal, byť její podstatě stále nerozuměl - ta, která nad ním bděla od onoho osudného dne ve stepi a včera ho tak vyděsila svým dotekem.
Držela lano. Bez pohnutí čekala, co udělá. Dávala mu na výběr.
Nezaváhal ani na okamžik a začal po něm šplhat vzhůru.
+++
Prožitek, který následoval, byl naopak zcela jednoznačně tělesný a přiměl Vladimira proklínat toho, kdo mu odepřel rychlý konec. Protože teď cítil všechno - celou tu paralyzující agónii, která mu nedovolovala pohnout se, křičet ani žadonit o smrt. Útrobami se mu propaloval oheň a ničil všechno, co stálo v cestě. Napadlo ho, že z něj brzy nezbyde víc než popel. Ale oheň hořel dál, stále nacházel nedotčené nové maso, ze kterého se mohl živit.
Když žár plamenů konečně polevil a vědomí se opět dotklo těla, jen s největšími obtížemi se rozpomínal alespoň na vlastní jméno. Nesmírně opatrně zkoušel dávat tělu jednoduché příkazy. Zprvu odpovídalo dalšími ohňostroji bolesti, jejich četnost a intenzita se však postupně snižovaly, až byl konečně schopen vnímat i okolí - tvrdou zemi, na níž ležel, chladný vzduch, který mu pronikal do plic. Sebral odvahu a otevřel oči. Neodvažoval se hádat, co spatří.
Byla tma. Nebe ohraničovaly dva temné masivy soutěsky a zdobila ho sprška mihotavých hvězd. Temnota byla tak nádherná, tak uklidňující, až mu málem vhrkly slzy do očí.
Odvážil se pohnout rukou. Fungovala, a tak se posadil. Při pohledu na vlastní trup se zarazil. Šaty byly potrhané od ran, které utržil, pod nimi však našel neporušenou tkáň.
Dlouho seděl a čekal, kdy mu tělo opět vypoví službu, nic takového se však nestalo. Nakonec vstal. Ani teď nepotřeboval oporu skalní stěny, nohy ho dokonale poslouchaly. Vlastně cítil, že přímo srší energií.
Rozhlédl se. Soutěska byla plná zmrzačených těl lidí i koní, v tom okamžiku pro ně ale neměl ani špetku zájmu nebo soucitu. Upřeně hleděl do fialkové tmy a ta se před ním poslušně rozestupovala.
Cítil se silný, mocný. Byl zvědavý, co všechno mu ta nová, hutná, hmatatelná tma odhalí. A jak si právě uvědomil, sužoval ho strašlivý hlad.
Jakmile mu ta myšlenka probleskla hlavou, dokonale přehlušila všechno ostatní. Nebyl to lidský hlad, ale slepá, palčivá, nelidsky zuřivá touha. Po čem, to netušil - ale nehodlal se zastavit, dokud to nenajde.
Naposledy pohlédl na černé nebe.
Takové bude už navždy, pomyslel si. Odteď mě bude skrývat temnota.
To byla jeho poslední vědomá myšlenka. Pak se hlad znovu přihlásil o slovo a Vladimir se dychtivě vrhl do náruče noci.
- Konec -