Co odhalila mlha: kapitola X., jednání první

Ó zimy šedivé a jara zablácená,
omamná období, ó, buďte pochválena!
Zahalujete mi jak rozum, tak i cit
svým mlžným rubášem a temným rovem v klid.

V té pláni, v jejíchž tmách lká vítr, vpřed se žena,
a v nocích bez konce mdlá korouhvička sténá,
má duše může líp než v teplém máji snít
a křídla havraní k svým letům rozevřít.

Ó doby pobledlé, vy kněžny našich pásem,
nic není sladšího pro srdce chmurných snů,
na které padá sníh od nepamětných dnů,

než vaše temnoty, jež neoživí jasem,
leč by se jednu noc, jíž měsíc vale dal,
na lůžku hazardním žal ve dvou uspával.

Charles Baudelaire, Mlhy a deště

Předchozí: kapitola IX., jednání druhé

Ráno bylo nevlídné, studené a přišlo až příliš brzy. Údolími se v dlouhých jazycích plazila mlha. Tanečníci okolo slavnostních ohňů se potáceli po vesnicích a proklínali kocovinu. Lešacký kraj se probouzel do velmi ospalého rána. Tak jako každý rok byla přítomnost Noci duchů ještě hmatatelná, zřetelná jako pachuť vzadu na jazyku nebo vtíravá myšlenka. A přeci, tak jako každý rok, ten pocit rychle slábl. Než se setmí, svět už bude zas úplně obyčejný.

Všude kromě jedné vesnice. Zatímco jinde se lidé pomalu probouzeli k životu, chystali snídani a uklízeli pozůstatky nočního křepčení, Blatouch zůstával tichý a mrtvý. Oheň stále slabě hořel, ale nikdo ho nepřišel uhasit. Hospodářská zvířata v chlévech a stodolách se dožadovala ranního krmení, ale na jejich volání nikdo neodpovídal. Mezi domy panovalo mrtvé ticho a nikde nebylo ani živáčka. Jen na zemi ležely desítky těl.

Pak přišla mlha a alespoň částečně skryla pozůstatky masakru. Jak se ospalé ráno změnilo v pošmourné dopoledne, napětí rostlo. Mrtví chtěli hovořit o prokletí, které potkalo Blatouch, chtěli předat svůj příběh živým. Ještě měli co vykonat, než jim bude dopřán klid. Ale poblíž nebyl nikdo, kdo by naslouchal. Až krátce před polednem přijela k vesnici cvalem skupina mužů na koních.

Mrtví mohli začít vyprávět.

+++

Byla to tradice stará jako sám kraj - jet po Noci duchů od vesnice k vesnici a žehnat poddaným, modlit se s nimi za krátkou a mírnou zimu. Byla to tradice stará už ve dnech, kdy byl tenhle zapadlý kus světa připojen k císařství a vytažen z bažin barbarství. V dobách předtím požehnání udělovali kněží lesních bohů a šamani. V civilizovaných časech je lid přijímal z rukou místodržícího, který měl tímto gestem ukázal, že císař drží nad krajem ochranou ruku.

Byla to tradice, která se postupem času stala pevnou páteří Richardova dětství a dospívání. Každý podzim jeho otec s družinou osedlal koně a vybaven dary vyjel do kraje. Vracel se obvykle pozdě večer, on i jeho muži v rozjařené náladě a s řádnou opicí. Byl to jeden z mála dní v roce, kdy se vážný, mlčenlivý Martin z Bukoviny smál, kdy blahosklonně žertoval a dával svému okolí pocítit, že navzdory titulům a císařské moci dokáže být jedním z nich.

Richard svého otce v těch dnech miloval. Pak poprvé sám osedlal koně, aby vyjel žehnat kraji, kterému měl jednou vládnout, a z čarovné události se stala další z tisíce povinností. V okamžiku, kdy na něj otec to břemeno naložil, Richardovi definitivně skončilo dětství.

Jenže to bylo už před řádkou let. Když teď klusal na kaštanovém hřebci krajem utopeným v mlze a za zády slyšel halekání svého doprovodu, vzpomínka na ty časy se zdála neskutečná jako sen.

Měli za sebou už půl tuctu vesnic a větších osad. Richard byl unavený, rozlámaný a mrzutý. Nejradši by otočil koně a vyrazil zpět do Lešaku, ale otcovo přání bylo mocnější než slovo boží. Ať se mu to líbí nebo ne, bude v sedle až do večera. Bude tisknout ruce vesničanům, s kněžími tisíckrát do úmoru opakovat modlitby, od starostů přebírat jako dar pecny chleba či podobné věci tvořící základní kámen života zemědělců. Bude se usmívat a laskavě jim přát mírnou zimu. Ani jednou si nepostěžuje, protože tak si to otec přeje.

Poposedl v sedle, aby alespoň na chvíli ulevil bolavým svalům, a houkl na Johana, kapitána domácí stráže.

"Co nás čeká teď?" Cesta byla v mlze stěží viditelná a Richard dávno pustil z hlavy jméno příští vesnice.

"Další po cestě je Blatouch, pane," odpověděl voják. "Když popoženeme koně, měli bychom tam být během chvíle."

"Tak na co čekáme?" křikl Richard. "Trocha cvalu do nás vlije život."

Jestli ne, už vážně nevím, co jiného by mě mohlo probrat.

Pobídl svého hřebce a v čele skupiny se ostrým tempem pustil mlhou. Neměl strach, že by kůň zakopl nebo ztratil směr - byl příliš unavený, než aby se takovými myšlenkami zabýval.

Blatouch byl středně velká vesnice - s vlastním chrámem a několika většími statky, k nimž patřila i bohatá usedlost nad nedalekým Černým potokem. Richard se marně pokoušel vybavit si, kdo je tu starostou. Než se však stačil otočit na Johana a potrápit i jeho paměť, objevily se před nimi první chalupy.

Richard měl tolik duchapřítomnosti, aby zadržel koně. I ostatní muži zpomalili ze cvalu do rychlého klusu, a nakonec do kroku. Koně zprudka oddychovali a mezi muži se ozýval smích a pokřikování. Přesně jak Richard čekal, rychlá jízda jim udělala dobře. Těšili se na srdečné setkání s vesničany a alkohol, který při žehnání obvykle tekl proudem.

To, čeho se jim mělo skutečně dostat, nečekali ani v nejhorších snech.

První tělo leželo natažené přes cestu vedoucí do vesnice, tváří obrácené k nim jako jakási groteskní forma uvítání. Kdysi to býval muž, ale teď se změnil ve věc jen málo lidskou.

"Stát!" vyštěkl Richard, přestože vojáci se nikam nehrnuli. Zamžoural do mlhy. Nejasně rozeznával siluety dalších těl, nebyl však sto říci, jaký je rozsah masakru - a kdo další na ně může ve vesnici čekat.

"Jeďte za mnou," rozkázal. "Buďte ve střehu."

Do vesnice vjeli krokem. Koně frkali a nervózně tančili na místě, zadržovaní jen přitaženými otěžemi svých jezdců. Dorazili až na náves, kde stále doutnala vatra ze včerejší noci. Teprve tam se mlha rozestoupila natolik, aby byl lépe vidět rozsah katastrofy.

"Co to k čertu..." hlesl Richard. Těla ležela všude, roztahaná jako hadrové panenky, které nějaké gigantické dítě zapomnělo uklidit. Byli tam muži, ženy i děti, staří i mladí, movití sedláci i vesnická spodina. Tedy... bylo tam to, co z nich ještě zbylo poté, co si to mimořádně kruté dítě dohrálo. Richard se pokoušel uhnout před prázdnými pohledy skelných očí i těly roztrhanými tak, že už jen stěží připomínala člověka. Ale nešlo to - bylo jich příliš mnoho.

"Ehm, pane." Johanův hlas byl plochý, prázdný. Musel se velmi ovládat, aby vůbec byl schopen promluvit. "Co budeme dělat, pane?"

Richard polkl. Vsadil by se, že tohle otec rozhodně neměl na mysli, když ho před pár dny rozhněvaně nabádal, že by měl přijmout víc státnických povinností.

Přestože se mu třásly ruce a kolena měl jako z rosolu, seskočil z koně. Děkoval všem svatým, že se pod ním nepodlomily nohy. Předal hnědákovy otěže Johanovi a sklonil se k nejbližšímu tělu. Patřilo mladé dívce s vlasy světlými jako sláma. Za živa byla nejspíš hezká, ale teď se její tvář změnila v krvavou kaši a tělo bylo zkroucené v děsivě nepřirozené poloze. Richard ho ohledával hodnou chvíli a modlil se přitom, aby ho nezradil povážlivě se houpající žaludek. Bylo chladné, ztuhlé a vznášela se kolem něj počínající vůně rozkladu. Přesně jak si myslel.

Vstal a obrátil se k Johanovi.

"Je mrtvá už několik hodin. Ať už to provedl kdokoliv, nejspíš je dávno pryč." Chtěl pokračovat s dalšími rozkazy, když vtom několik mužů začalo křičet a vzrušeně ukazovat do mlhy. Z míst poblíž chrámu se ozývalo táhlé kvílení.

Richard se vyhoupl zpět do sedly. Tasil a se srdcem v krku vyrazil do mlhy. Uklidnilo ho, když za sebou slyšel bušení několika tuctů kopyt. Jeho muži ho věrně následovali.

Mlha se rozestupovala jen pomalu a neochotně. Richard se ze všech sil snažil nemyslet na to, jak jsou při snížené viditelnosti zranitelní, jak snadné by bylo zaútočit na ně ze zálohy. Snažil se nepředstavovat si bestii, která se vynoří z nicoty a zaútočí na ně zuby schopnými překousnout lidskou paži jako suchou větvičku...

"Aaaaa!"

Zvuk byl blízko a teď už nikdo nepochyboval, že je to skrz naskrz lidský hlas. Ani se nenadáli a málem najeli do drobné tmavé postavičky choulící se u stěny chrámu. Jezdci ji obstoupili v těsném kruhu, zbraně tasené, nervy napjaté k prasknutí.

"Ty tam!" houkl Richard. "Ukaž se, kdo ji."

Neznámý chvíli nereagoval, jen se zimničně chvěl. Nakonec však strach z vojáků zvítězil. Stáhl si z hlavy kápi. Ukázala se nehezká mladá tvář s řídkým vousem a vyholenou tonzurou. Richard chvíli zoufale pátral v paměti, než ji dokázal zařadit - muž, který před nimi klečel a třásl se tak strašlivě, jako by ze sebe měl za chvíli vyklepat duši, byl místní kněz, otec Krun.

Richard štěkl rozkaz a úzký kruh se rozestoupil, poskytl duchovnímu trochu prostoru. On sám seskočil z koně a poklekl ke Krunovi. Kněz vypadal nezraněný, přestože měl ruce až po lokty zbarvené krví. Teprve teď si Richard všiml, že něco svírá v náručí. Tiskl k sobě tělo drobné černovlasé dívky. Krev na jeho šatech, rukou i tváři musela patřit jí. Byla strašlivě znetvořené, ale kněz tomu nevěnoval pozornost - tiskl ji k sobě, líbal ji a skrápěl slzami rozervané maso.

Richard mu opatrně položil ruku na rameno. Muž se nebránil, ale nezdálo se ani, že by ho vnímal.

"Zabil ji..." vzlykl. "Vzal mi ji. Vzal mi Inku."

"Otče," promluvil mladík a snažil se, aby to znělo jistě a klidně. "Vstaňte. Jsme tady, abychom vám pomohli."

"Nech mě!" zaprotestoval kněz. "Nesmím ji opustit. Nesmím, slyšíš?"

"Jí už nepomůžete, otče."

"On mi ji vzal," vzlykl Krun naposledy. Ale když začal Richard páčit mrtvé tělo z jeho sevření, byl příliš slabý, než aby mu bránil. Okolo stojící muži pochopili, o co se velitel snaží, a přispěchali mu na pomoc. Společnými silami kněze zvedli a potrhanou dívku mu odnesli z očí. Krun se tiše, zoufale rozplakal.

"Odveďte ho někam stranou," přikázal Richard. "Někam, kde nejsou těla."

Ale je v téhle zatracené vesnici místo, kde by nebyla?

"Johane."

"Ano, pane?"

"Vyšli tři muže do Lešaku pro posily. Ať přivedou každého, kdo má zbraň a udrží se na koni. A především ať přivedou mého otce."

Odpovědnost neodpovědnost, na tohle sám nestačím.

"Rozkaz, pane."

"Dobře. My ostatní se tu trochu porozhlédneme. Snad otec Krun nebyl poslední živý."

+++

Tři muži na nejrychlejších koních byli odesláni do Lešaku. Ti ostatní, pobledlí a tiší, se vydali prozkoumat zbytek vesnice. Richard je rozdělil na dvě skupiny - jednu vedl Johan, druhou on sám. Takhle rychleji zjistí rozsah katastrofy a snad i najdou přeživší, kteří by potřebovali ošetřit.

Jak se nořili do mlhy, cítil v zádech pohledy svých mužů. Kvůli nim se snažil působit klidně, rozhodně, snad i odvážně, přestože se mu zvedal žaludek a po zádech přejížděly ledové prsty. Bojoval s pocitem, že se mu do zátylku zabodává pohled nelidsky rudých očí, každou chvíli očekával nečekanou ránu přicházející z mlhy - a stálo ho nadlidské úsilí, aby se neotočil.

Vojáci ho však následovali stejně oddaně, jak by šli za jeho otcem, a to mu dodalo potřebnou dávku sebezapření.

Přesto to bylo těžké. Na věci, které se válely na zemi mezi domy i v polích za Blatouchem, nebyl nikdo z nich připravený. Těla byla všude. Zem místy pokrývaly obrovské černé louže, které i ve studeném podzimním vzduchu páchly krví a smrtí. Richardovi utkvíval pohled na detailech, o kterých věděl, že s ním budou do konce života. Muž zhroucený ve dveřích domu a krvavé otisky prstů na klice. Nehybná žena i po smrti zoufale natahující ruce - a o pár metrů dál roztrhané dětské tělíčko. Okolo dohořívajícího ohně kruh tanečníků se zpřelámanými údy. Starostu našli v jedné z postranních uliček. Nejspíš se pokoušel schovat, ale cosi ho vytáhlo ven a roztahalo jeho střeva málem až na náves.

I ti, kteří se předtím drželi, byli bílí jako stěna. Někteří zvraceli, jiní se tiše modlili. Nikdo nebyl ochoten přijmout to, čeho byli svědky. Ani sám Richard si chvílemi nebyl jistý, zda se neocitl v noční můře.

Není nutno dodávat, že neprobudil. Namísto toho se do ní nořil s každým krokem hlouběji, nechal ji, ať ho omotá svými chapadly a sevře tak pevně, až mu z plic vymáčkla všechen dech. Když došli na konec Blatouchu a znovu se setkali s Johanovou skupinou, nebyl sto říct, zda se mezi ponurými domy netoulají už celé dny. Rozbolela ho hlava - od toho, jak pevně zatínal zuby, jak hrbil ramena a bojoval s pocitem, že se na něj z mlhy každou chvíli vyřítí netvor, od toho odporně nasládlého pachu smrti, který se vznášel všude kolem.

Průzkum však ukázal jednu věc - otec Krun byl skutečně jediným přeživším. Když se vrátili k místu, kde ho zanechali, našli stále stejný smutný uzlíček. Cosi si tiše mumlal a Richard měl neodbytný pocit, že by se měl pokusit s ním promluvit, zjistit, co se v Blatouchu minulé noci stalo. Jenže bolest hlavy byla příliš úporná a on se nedokázal přimět plýtvat silami, kterých měl tak zoufale málo. Kněz může počkat.

Den už se přehoupl přes poledne a mlha začala konečně ustupovat mdlému slunečnímu svitu. Strach z věcí skrývajících se tam, kam jeho lidské oči nedohlédly, trochu polevil. Světlo však také ukázalo zánik vesnice v celém jeho nestvůrném rozsahu. Těl byly desítky.

Podíval se na Johana. Věděl, že voják tuší, co mu bude chtít, a přesto si připadal obzvlášť špatně, když ten rozkaz vydával.

"Budeme je muset snést všechny na jedno místo. Pohřbít je... důstojně, v zemi. Pak tohle místo spálíme."

"Chcete vykopat hromadný hrob, pane?"

Richard přikývl.

"Tak je to správné. Nemůžeme je jen tak položit na hranici."

Kapitánova tvář vyjadřovala souhlas, byť si oba byli vědomi toho, jak ošklivá práce je v následujících hodinách čeká.

"Půjdu svolat muže, pane. Začneme... co nejdříve."

"Půjdu s tebou."

"Pane?"

"Já..."

Jsem jedním z vás, chtěl říct. Z toho, co jsme tu našli, je mi stejně mizerně, stejně jako vy mám strach a chci pryč. Nebudu si to ulehčovat jen proto, že jsem synem někoho důležitého.

Než se však nadechl k odpovědi, ozval se z okraje vesnice křik, ržání koní a dunění koňských kopyt. Posily dorazily.

"Běž, Johane. Vyřídím to a připojím se k vám." S těmi slovy vojáka opustil a vydal se v ústrety svému otci. Cítil až nepatřičnou úlevu - jestli z něj někdo mohl sejmout tu strašlivou tíhu, byl to právě Martin z Bukoviny.

+++

Když však Richard přišel blíž, zjistil, že jezdce vede velitel městské stráže.

"Kde je místodržící?" zamračil se.

Velitel, starý prošedivělý muž, seskočil z nervózního grošáka a vykročil k němu. Tvář měl napjatou nervózním očekáváním. Poslové neštěstí, které se v Blatouchu událo, nepochybně popsali v těch nejpestřejších barvách.

"Jeho Milost zůstala ve městě," odpověděl. Z tónu hlasu nebylo poznat, co si o rozhodnutí svého velitele myslí. Koneckonců to ani nebylo důležité - jako poddaný poslušný císařského majestátu by si neměl myslet vůbec nic. To však neplatilo pro Richarda.

"Prosím?" otázal se, přestože slyšel výborně. "Dal ti k tomu nějaké vysvětlení?"

"Jeho Milost mi uložila, abych vám vyřídil, že je dnes příliš zaneprázdněn, pane. Spoléhá prý na vaše velení a na to, že věci uvedete do nejlepšího pořádku."

Richard několik vteřin marně hledal slova. To se otec doopravdy zbláznil?

"Předali poslové, které jsme za vámi vyslali, místodržícímu mou zprávu? Řekli mu, k čemu tady došlo?"

"Ano, pane."

"A on se přesto rozhodl zůstat v Lešaku a zabývat se svou denní korespondencí?!"

"Obávám se, že máte pravdu, pane," zamumlal voják trochu rozpačitě. Richard si uvědomoval, že ho staví do nepříjemné situace - byl koneckonců pouhým poslem -, ale v tu chvíli ho to pramálo zajímalo.

Spoléhá prý na vaše velení, opakoval si v duchu. Jestli je tohle další z otcových pitomých zkoušek mého charakteru, vybral si na ni opravdu špatnou chvíli.

Chvíli si pohrával s myšlenkou, že by mužům přikázal vysadit jednu mrtvolu na koně a dovézt ji zaneprázdněnému panu místodržícímu na důkaz toho, jak špatné to v Blatouchu skutečně je. Ale vzápětí to zavrhl. Nejspíš by tím věci jen zhoršil.

Zhluboka se nadechl a pokoušet se připravit na to, co bude následovat. Otec přikázal. Ať se mu to líbí nebo ne, jeho přání je pro něj stále mocnější než slovo boží.

"Uvažte koně a pojďte za mnou," přikázal čekajícím mužům. "Čeká nás zatraceně nepříjemná práce."

Pokračování: kapitola X., jednání druhé

Zdroj obrázku