Až se otočí slunce V.
Soused, kněz i starosta se záhy vytratili, ve tvářích vepsané různé stupně úlevy. Ale kdo by se jim divil, že toužili konečně opustit ten prokletý dům. Tamara chovala dítě, stará stála u okna a sledovala pomalu se rodící úsvit. Jan svíral opěradlo židle. Nejradši by se na ni svalil a spal a spal.
"Vlaštovičko," oslovila konečně stará Tamaru. Jako by tam Jan ani nebyl. "Jsi si jistá?"
Dívka přikývla.
"Nikdy jsem si nebyla jistější."
Stará ji opatrně objala a začala si sbírat věci. Pak se obrátila k mladíkovi:
"Přijmeš ji za svou ženu se vším všudy. Nechci po tobě, abys jí dal lásku, ale dáš jí domov, své jméno a svou ochranu. Ona bude na oplátku duší tvého domu a matkou pro tvého syna. Rozuměl jsi?"
Tenhle dům už duši má. Leží ve vedlejším pokoji.
"To zní jako spravedlivá dohoda."
"Neber ji na lehkou váhu. Jestliže porušíš své slovo, budeš toho litovat."
"Neporuším," zalhal Jan bez váhání.
"Potom půjdu. Začíná den a povinnosti mě volají zpět na cestu."
Popadla vak s věcmi, které si s sebou přinesla, plášť, ušanku a sněžnice. Venku byla o zeď chalupy opřená sukovitá hůl.
"Buďte sbohem, drazí. Nechť nad vámi Pán bdí na vašich cestách."
Když za ní zapadly dveře, Jan konečně našel vůli k pohybu. Byla jen jediná věc, kterou teď mohl udělat - které se děsil a která ho zároveň volala s obludnou naléhavostí. Vstoupil do ložnice.
Mora ležela v posteli omytá a učesaná, s rukama sepjatýma na prsou jako při modlitbě. Místnost stále páchla krví, ale špinavá prostěradla zmizela v ohni, podlaha byla ještě vlhká, jak ji jedna z žen vytřela, a okolo lože nebožky hořely svíce. Klesl na kolena vedle ní a uchopil její chladnou bledou ruku. Studoval pavučinu tenoučkých vrásek, drobné oděrky i strukturu žil rýsující se pod kůží. Byla krásná, přímo nádherná, ale zároveň nelidsky odtažitá. Náhle si nedovedl představit, jak se kdy mohla usmívat.
Stále pro něj ztělesňovala dokonalost. Chybělo jí jediné - život.
Přines mi krev a dokončíme náš obchod. Přivedu tvou ženu zpět.
Představoval si, jak ji zítra uloží do černé země pod ostružinami. Hnusila se mu představa, že by na něj měla čekat na hřbitově, mezi těmi, kteří byli opravdu mrtví.
"Odpusť mi," promluvil tiše. "Musíme být oba trpěliví. Musíš strpět tu holku po mém boku i to děcko. Slibuju, že to nebude na dlouho. Pak už budeme navždy spolu."
"Jane..."
Trhnul sebou, vylekaný, že ho Tamara slyšela. Ale spokojená nevědoucnost v její tváři ho uklidnila.
"Budeme ji muset pohřbít," řekl. Tak by to přeci smířený vdovec měl říct, ne?
"Chceš, aby u toho byl kněz?"
"Jeho bůh jí nemá co dát. Nikdy k ní nebyl laskavý."
"Potom ji pohřbíme společně."
Položila mu dlaň na rameno.
"Děkuju ti, že jsi mi dovolil zůstat. Znamená... znamená to pro mě hodně."
"Ona by to tak chtěla. Uvidíš, že tady najdeš dobrý život."
***
Ležel na lůžku bez pohnutí, všechny smysly napjaté. Zřetelně vnímal oddychování ženy po svém boku. Její ebenové vlasy byly rozhozené po polštáři jako svatozář a konečky prstů se zlehka dotýkala jeho boku.
Jeho žena.
Cizí žena.
Po celém těle cítil chlad, třebaže v místnosti bylo teplo. Pocházel z něčeho jiného, hlubšího. Temnějšího. A zatímco žena klidně oddychovala a dítě v kolébce jen občas zažvatlalo ze spánku, kolem chalupy v čím dál užších kruzích obcházely kroky.
Jan vydechl. Vnímal splašený tlukot vlastního srdce i nehty škrábající zvenku po skleněné tabuli. Cizí žena, jeho žena se ve spánku pohnula, zamručela a přitulila se k němu, jako slepé mládě hledala zdroj tepla. Hlas tam venku zakvílel. Vztekem, či žalem?
Pak přišlo klepání. Vždycky klepala, jako by tu už nebyla doma. Vzala za kliku. Kroky v síni, vrzání sněhu na podrážkách.
Na škvíru pootevřené dveře ložnice.
Její tvář byla bledá jako vosková svíce. Oči, dva onyxy uprostřed té běloby, hořely podivným vnitřním světlem. Někdy se dívala na dítě a do tváře se jí vkradla zvláštní něha. Někdy se dívala na tu cizí ženu a žhnula zlobou.
Dnes se dívala na něj, a to bylo nejhorší.
"Zradil jsi," zašeptala bezkrevnými ústy. "Opustil jsi mě, Jane. Miluješ teď jinou."
Chtěl promluvit, ospravedlnit se, žadonit o odpuštění. Na kolenou ji prosit, aby ho neopouštěla, protože i tahle stínová verze jí byla lepší než ta, která spala po jeho boku. Chtěl jí vysvětlit, že tohle celé je jen naoko, že když bude trpělivá, přivede ji zpět, že zanedlouho budou zase spolu. Ale nikdy ho nenechala promluvit.
"Uzavřeli jsme dohodu, Jane," zasyčela teď hlasem víly. "Já nezapomínám."
Práskla za sebou dveřmi a pak už slyšel jen kroky pádící hlubokým sněhem směrem k lesu.
Slíbil jsi, Jane. Pamatuj.
Probudil se s křikem. Probudil se do bílého dne, sevření zimy a drobnohledu Tamařiných pichlavých očí.
Ta probuzení nenáviděl ze všeho nejvíc.
***
Zeptala se pár dní poté, co starý rok přešel v nový. Seděli ve světnici u mdlého svitu svíček. Kouty plnila dusivá tma a v ní hlasy, které Janovi nedopřávaly klidu. Ten Tamařin ovšem nebyl o nic lepší.
"Kdy dostane malý jméno?"
Chlapec ležel v kolébce vedle stolu a ona s ní rytmicky houpala ze strany na stranu. Spal. Skoro pořád spal, jako by se odmítal smířit s tím, do jakého světa se narodil. Jan za to byl rád. V chlapcově přítomnosti se cítil stíněně, i když býval celý zakrytý houněmi - jen párkrát se stalo, že se probudil a začal vřískat na celé kolo, a to pak Jan okamžitě zmizel.
Teď poplašeně vzhlédl. Tamařina otázka ho zaskočila.
"Jméno?"
Černé oči si ho zpytavě prohlížely.
"Musí nějaké dostat, Jane. Kdy je u vás zvyk pojmenovat dítě?"
"Nevím," zahuhlal.
"Nevíš? Vždyť ses tu narodil."
"Pojmenuj si ho, jak chceš. Mě to nezajímá."
"Je to tvůj syn."
"Teď je i tvůj. Pojmenuj si ho sama."
Chyba. Neměla ráda, když tomu tvorovi neprojevoval náklonnost, a jemu její hněv nedělal dobře. Měl se snažit alespoň předstírat, že mu na pochrupujícím uzlíku záleží, i když měl podezření, že by ho stejně brzy prokoukla. Její pichlavé oči jako by mu viděly až do hlavy.
"Musí dostat jméno," trvala na svém Tamara, ignorujíce dusivé ticho. "Zítra zajdu za knězem. Uspořádáme pěkný malý obřad, co říkáš?" Věnovala mu vřelý úsměv. Opravdu se snažila. Lhala lépe než on - ale možná se pokoušela přesvědčit hlavně sama sebe.
"Dělej si, co chceš."
"Měl by ses vrátit do života, Jane. Máš syna, který tě potřebuje. Jeho matka žije v něm. Copak to nevidíš?"
Trefila se. Jako obvykle. Jan vyskočil od stolu. Židle s rachotem dopadla na podlahu a uzlík v kolébce zakňoural.
"Neodcházej."
"Nech mě na pokoji."
I ona vyskočila od stolu, jako by se chystala zabránit mu v odchodu vlastním tělem. Hlavou mu bleskla myšlenka, že by se s ní mohl dostat do rvačky, zabít ji a pak tvrdit, že to byla nehoda. Cokoliv, jen aby unikl z dusivého napětí malé světnice, kde v rozích bobtnaly temné stíny.
"Kam chceš teď jít? Zůstaň a řekni k tomu něco," naléhala.
Svíral a rozevíral pěsti. Všechna slova se mu vykouřila z hlavy.
Nechtěl jí přiznat pravdu.
Nemohl.
Dát dítěti jméno by znamenalo udělat z něj lidskou bytost. Už by to nebylo něco, co můžete o slunovratu bez výčitek položit do kamenného kruhu.
Přines mi krev, Jane. Čekám na tebe.
Tamara se do něj vpíjela temnýma očima a on se náhle zděsil, že zná jeho plán. Co udělá? Vezme dítě a s křikem uteče? Nebo se obrátí proti němu, holýma rukama bude bránit život toho netvora? Napětí se nad jejich hlavami vznášelo jako těžký meč a v jedné hrozivé vteřině to vypadalo, že se zřítí.
Pak to Jan vzdal. Ohnul hřbet, povolil se. Tak jako vždycky.
"Bude se jmenovat Janek. Po mém otci a jeho otci. Zítra můžeme zajít za knězem."
Vždyť na tom nezáleželo. Jeho otec se nejmenoval Jan a ten malý vrah stejně neponese to ukradené jméno dlouho.
***
Následujícího dne udeřily nejkrutější mrazy celé zimy. Tamara přesto trvala na tom, aby šli.
"Nedat dítěti jméno přináší smůlu," poučovala ho. "Až do křtu není jisté, jestli má zůstat na tomto světě, nebo ho hned zase opustit. Ale když už je jednou pojmenovaný, je to člen domácnosti a musí se s ním počítat."
Když se vrátili domů s jedním pojmenovaným navíc, Jan neviděl žádnou změnu, ale Tamara zářila.
"Nevěděla jsem, že to může být tak krásné."
"Krásné?" nechápal.
"V chrámu bylo tolik svící a světla," vydechla okouzleně. "A kněz mluvil tak vznešeně."
"Kdo vedl mše u vás?"
"Žádné u nás nebylo," odvětila. "Málokdy jsme se někde zdržely déle než na pár dní." Ten zářivý úsměv jako by měla na tváři přišitý. Když čerstvě pojmenovaný chlapec usnul, zůstala dlouho zamyšleně stát u okna a pohledem hledala cosi ve tmě.
Jan se díval na ni. Měla štíhlý pas, dlouhé ebenové vlasy a jemné, obratné ruce. Při pohledu na ně ho napadlo slovo něha a u srdce ho bodl cit, kterému nerozuměl. Stáhnul se a zatvrdil - byla to instinktivní snaha chránit se před prožitkem, který byl příliš silný, příliš syrový. Tamara se otočila, jako by celou dobu věděla, že ji pozoruje.
"Jsem šťastná," pronesla tiše. "Vždycky jsem doufala, že budu mít takový život."
Ukradla jsi ho Moře, chtělo se mu řvát. Patří jí, ne tobě.
A pak: Jenže já jsem tě do něj pustil. Jsem potom stejně špatný? Nebo snad horší?
"Pojď sem," natáhla k němu tu úzkou, jemnou snědou dlaň a on jako loutka na provázku šel. Obtočil ruce kolem jejích ramen, až splynuli v jeden lidský propletenec. Společně zírali do tmy, kde se z oblohy už zase sypal sníh. Tamara dýchala pomalu a klidně. Voněla čímsi útěšným - čímsi, co hledáte na konci dlouhého těžkého dne. Nebyl to domov, protože domov zmizel spolu s Morou. Ale bylo to to nejbližší, co Janovi ještě mohlo domov připomenout.
"Děkuju ti," zašeptala. "Děkuju, že jsi mě tu nechal."
"Staráš se o chlapce a o dům. Odvádíš dobro práci. Zasloužíš si tu být." Vynaložil velké úsilí, aby jeho hlas zněl klidně.
"Nemusel jsi," odvětila Tamara. Pak se otočila a bez varování ho políbila.
Ztuhl. Tohle bylo špatně.
Ale ona si toho nevšimla. Líbala ho dál a náhle jeho ruce bloudily okolo jejího pasu a dál po těle, jako by to byla ta nejpřirozenější věc, jako by je někdo osvobodil zpod vlády jeho vůle, jako by se ho rozhodly zradit. Nechtěl, aby se to dělo, ale jeho tělo se vymklo kontrole. Podle všech lidských měřítek byla krásná, a stará měla pravdu, když říkala, že potřebuje ženu.
A přitom to bylo celé špatně způsobem, který se ani nedal slovy popsat.
Když pak leželi na lůžku, na kterém Mora naposled vydechla, jen Tamařin pichlavý pohled a stisk její ruky mu zabránily, aby vyběhl nahý do bouře a navždy se v ní ztratil. Snad by se mu tím podařilo smýt ze sebe hanbu. Bylo to to nejmenší, co mohl udělat.
Co měl udělat.
Věděl, že Mora té noci znovu přijde. Tentokrát půjde zcela jistě za ním. Neměl slova, kterými by omluvil svou vinu, a ona by stejně žádnou omluvu nepřijala. Neznala milost - čím déle byla pryč, tím krutější se stávala.
Když ale Tamara usnula, dlouho se díval na její štíhlou snědou šíji i na tepnu pulzující pod tenkou kůží. Vlasy na spánku, hned nad drobným ušní boltcem, byly dětsky jemné. Zastrčil je za ucho, zlehka, skoro něžně ji pohladil po hlavě. Zavrtěla se a ze spánku cosi zamumlala.
Dospělá žena v sobě má víc krve než malé děcko.
Jan ji pozoroval zpytavě
a dlouho, až mu v hlavě zůstala jen jediná nezodpovězená otázka. Jak ji
přiměje, aby s ním odešla ke kamennému kruhu?